!!! Nikdo není tak slabý, aby nemohl pomáhat druhým !!!

Listopad 2015

Ruka

26. listopadu 2015 v 21:50 | p.pabián |  Galerie

PERSEIDY, DEN BLBEC, NARUBY, VÍKENDOVÉ VZPLANUTÍ

26. listopadu 2015 v 21:47 | Michal Lebovič |  Spřízněná duše - "Knajpamen" (Michal Lebovič)

PERSEIDY

Čučím do nebe,

Myslím na Tebe.

& Božím cedníkem

Prší perseidy.



DEN BLBEC

Den blbec

A vůbec

Nic v tunelu,

No to se poseru!





NARUBY

Křičím nesměle

"Kde jste, andělé?"

Vzývám cheruby,

Zase jsem naruby.



VÍKENDOVÉ VZPLANUTÍ

Víkendové vzplanutí,

Toužím po objetí.

Je to jako vždycky,

Já miluju platonicky.

Než přejde neděle

Zpátky do popele.

BOLOG ÚJ ÉVET!,UHERSKÁ RAPSODIE, LETNÍ (HVĚZDY NAD BORŽAVOU)

26. listopadu 2015 v 21:44 | Michal Lebovič |  Spřízněná duše - "Knajpamen" (Michal Lebovič)

BOLOG ÚJ ÉVET!

Jsem ztuhlej

V klíčních kostech.

A pysky plný oparů.

To v omšelé krásce

Mě nic nebylo.

Asi se nemám vracet.

Z těch Uher.

Bolog új évet!

Doktor fotbálišta

Poroučí rundu

Ve vácské palírně

V rohu tržnice,

Za kostelem.

Egészsegedre!



UHERSKÁ RAPSODIE

Zbývá pár týdnů do malin

V ulici barevný stín

A já o Tobě trochu sním,

že jsi se mnou a ne s ním.



Pak raději palec nasliním,

Abych chytil správnej směr

A odtáhnu na jih do Uher.

Do města jménem Györ.

Dál do podvečerní Budapešti,

Kde slunce Dunaj do zlata leští.



LETNÍ

(HVĚZDY NAD BORŽAVOU)

Začaly prázdniny

v ulicích je pusto

a já mám zase toulavou.

Překroč stíny,

Tak holka zkus to,

Neboj, mám paměť děravou.

Starý džíny

To je moje gusto

Budeme se toulat Boržavou.

RAJČE BLUES „S TEBOU“, POLEMIC(a), CELIBÁT

26. listopadu 2015 v 21:41 | Michal Lebovič |  Spřízněná duše - "Knajpamen" (Michal Lebovič)

RAJČE BLUES "S TEBOU"

(báseň akutní)

Spláchnout tak

Únorový nebe

Tebe

a

Sebe.

V Rajčeti hrajou

Jak ledovce tajou

A mrznou.

Jednou si vrznout.

S Tebou…





POLEMIC(a)

(v Prahe je vel´a ambicióznych dievčat z Blavy s okuliarmi)

Lokty, boky, prsa na mě útočí

V sále dav holek skotačí.

Odér jak po hodině aerobiku.

Kapela má pár nových cviků.

Polemická ska

Kapela zo Slovenska.





CELIBÁT

Můžu mlčet nebo řvát,

Brečet nebo se smát.

Zbyl mi nevítaný kamarád,

už ho dlouho nemám rád.

A to blbý jméno - celibát.

Podobenství o migraci

26. listopadu 2015 v 21:33 | P.Pabián |  Články
PODOBENSTVÍ O MIGRACI
Jelikož každý den vychází mnoho článků a úvah k tématu uprchlické krize z různých úhlů pohledu od čistě subjektivních a pocitových názorů až po vysoce odborné, vědecké rozbory, vůbec by mě nenapadlo, že také já budu mít potřebu něco k tématu sdělit. Nemyslím si, že mohu říci něco zcela objevného, neboť vše podstatné už bylo určitě řečeno. Přesto píši, přičemž důvodem je, že mě zaujal příběh v jedné staré knížce a zdál se mi velmi dobrým podobenstvím toho, co se dnes děje v Evropě. Jsem si vědom toho, že každé podobenství či přirovnání trochu kulhá a je také osobním vyjádřením vykladače, ale přesto snad může někoho oslovit.
Nejdříve tedy o jakou knihu se jedná. Knihu napsal světoznámý finský spisovatel Mika Waltari a jmenuje se "Jeho království" (dvoudílné vydání, Vyšehrad, Praha 1974). Popisuje okolnosti ukřižování Ježíše Krista a období po této události. Autor nechává hlavního hrdinu setkávat se s biblickými postavami a rozvíjí jeho vlastní příběh hledání pravdy, přičemž dbá na to, aby děj zapadal do rámce popsaného v Novém zákoně a nebyl s jeho poselstvím v rozporu.
Začnu citací pasáže (str. 188-189), kdy je hlavní hrdina na návštěvě u Šimona Kýrénského, muže jenž byl přinucen nést část cesty na Golgotu kříž Ježíše Nazaretského:
...venku se ozýval hluk a křik a opět jsme zaslechli služebnici, jak otvírá vrata...zmatena přišla před Šimona, vzdychala a naříkala...venku je celý zástup žebráků. Jsou nepokojní a tvrdí, že prý dnešního dne dáváš ty, Šimon Kýrénský, najíst a napít všem chudým a neduživým v Jeruzalémě. Šimon Kýrénský se chytil oběma rukama za hlavu a volal...sním či bdím? Dnes přece nedávám žádnou hostinu!
Běžel k vratům a já za ním. Otevřel je, i spatřili jsme úzkou uličku, přeplněnou až k zadušení chromými, zraněnými, posedlými, vychrtlými a scvrklými ženami a dětmi, jež, oči plné much, natahovaly vyschlé prsty k Šimonovi. A všichni volali lichotivé chvály na něho... Marně se Šimon vyptával, odkud vyšla ta nesmyslná zpráva, že prý pořádá hostinu ve svém domě. Avšak nikdo z žebráků nedovedl na to jasně odpovědět a z obou stran uličky přibíhali další kulhaví ubožáci a jiní se plazili po zemi.
Máme tu tedy zástup žebráků, nemocných, starých, postižených nebo prostě totálně chudých lidí, kteří samozřejmě neměli žádné zaručené "lidské právo" na pomoc, nicméně se předpokládalo, že bohatí či bohatší, jim podle svého chtění a možností své almužny budou dávat. Činili tak z různých motivů, z osobní zbožnosti, soucitu nebo jen z pokrytecké snahy uspokojit své svědomí a dobře vypadat. Žebrácké "řemeslo" bylo vnímané jako legitimní způsob jak se uživit a přežít (jistě ne žít v prosperitě) a například hodně záleželo na tom, na jakém místě žebrák své "řemeslo" vykonával (např. před chrámem, kde lidé dávali více, na hlavní cestě, u bran či jen na předměstí). Nebylo tedy neobvyklé, že žebrák mohl něco od prosperujících dostat, ale naše situace je umocněná rozšířenou zprávou, že Šimon bude vyjímečně štědrý
(z kontextu příběhu je zřejmé, že zprávu rozšířil sám zmrtvýchvstalý Ježíš, snad aby Šimona vyzkoušel a něco o sobě zjevil). V každém případě šlo tedy o potřebné lidi, kterým bylo dokonce naznačeno (slíbeno), že se o ně někdo postará a navíc nad rámec běžných zvyklostí. Paní Merkelová také slíbila otevřené dveře a veškerou pomoc a reakcí většiny oficiálních médií, většiny politiků, představitelů lidskoprávních organizací i samotných migrantů bylo - volání lichotivé chvály na ní -
(v případě uprchlíků samozřejmě jen do chvíle než získali pocit, že všechny jejich potřeby a představy nejsou naplněny). Než budu pokračovat v citaci, chtěl bych upozornit na jednu důležitou věc. I když přiznám paní Merkelové stejně nezištné a dobré úmysly, jako měl v našem příběhu šiřitel zprávy o pomoci, Ježíš, nemohu si nevšimnout, že to nebyl on - Ježíš, kdo rozkopl vrata u Šimonova domu a vpustil tam potřebné žebráky (rozhodnutí EU o kvótách a vyhrožování sankcemi těm, kdo je odmítají), nýbrž nechal na samotném Šimonovi, aby otevřel a rozhodl se, co udělá!
Tehdy se šimon Kýrénský vzdal, sezval všechny služebníky a poručil: "Pusťte ty chudáky na můj dvůr, kolik jich tu jen je, ale udržujte je v pořádku a hleďte, aby nic neukradli. Napečte dost chlebů a vezměte všecko, co je v mém domě k jídlu,
a rozdělte jim to, aby se každý nasytil. A smíchejte jim také víno ve velkých džbánech. Pusťte však dovnitř pouze ty, co přišli první, ale později již nepouštějte nikoho. Více lidí se tak jako tak na můj dvůr nevejde."
Zde se na první pohled může zdát, že Šimon jednal neuvěřitelně otevřeným způsobem a vůbec nehleděl na to, kolik ho to bude stát. Později dokonce šel zkontrolovat, zda bylo rozdáno vše co přikázal a dokonce šel ještě dál:
Vida, že na dvoře sedí více než sedmdesát žebráků, uvědomil si, že jeho zásoby pro ně nestačí, a poslal některé služebníky, aby přikoupili ještě chleba a krupici.
Myslím ale, že kovaní "sluníčkáři" by přesto nebyli spokojení, vždyť Šimon byl evidentně plný předsudků a xenofobie vůči těm chudákům! Jak si jinak vysvětlit to, že přikázal, aby se dohlíželo na jejich slušné chování, na řád a kázeň a dokonce nevylučoval přítomnost zlodějů mezi žebráky! Cožpak sama nouze, nemoc, postižení a bída všeho druhu, cožpak sociální vyloučení a hrozba smrti, nedávají dostatečné vysvědčení správného charakteru a nároku na bezpodmínečnou pomoc?! A aby toho nebylo dost, omezil svou pomoc pouze na ty, kteří přišli první! Jaká bezohlednost! Jaká povýšenost a násilnická selekce! Vždyť vlastně ty nejvíce staré, nemocné a nejvíce zmrzačené (někteří se jen plazili), odsoudil k tomu, že nedostanou nic, jelikož pravděpodobně nebyli mezi prvními! Může to nějaký příznivce neomezené pomoci pochopit? Znamená něco pro tyto fanatické dobráky argument - více lidí se tak jako tak na můj dvůr nevejde?
Co nám příběh říká o smýšlení pozvaných žebráků?
Na dvoře prohlíželi hosté kriticky řecké sloupy (bylo to v židovském Jeruzalémě)
a zmlkli a již nehalasili, aby ho nerozlobili.
I ve svém ponížení a ve své bídě se žebráci cítili být lepšími lidmi, pravými židy, žijícími podle Zákonaa pohrdali řeckou kulturou a vlastně i svým dárcem. Chci věřit, že mezi muslimy stěhujícími se do Evropy, převládá prostá vděčnost, avšak zajisté je u mnohých namíchaná s pohrdáním vůči západní civilizaci a myšlením o vlastní (náboženské či jiné) nadřazenosti. Ovšem, protože byla nastavena pravidla a podmínky pomoci a hrozilo (alespoň se tak domnívali), že by o pomoc mohli přijít, tak si dávali pozor, aby svého hostitele nerozlobili. Má základní výhrada vůči politikům a představitelům EU spočívá v tom, že žádná pravidla nenastavili, ta která již nastavena byla, nedodržovali a ty, kteří se o jejich dodržování snažili, obviňovali z rasismu, nacionalismu, fašismu....skutečné problémy a rizika bagatelizovali a opírali se jen o populistická hesla, jako - všechno zvládneme, všem pomůžeme, všechny vítáme...!

Šimon později začal rozdávat také oděvy, jednoho chlapce koupal a vyčesával mu vši, pomazával mu vlasy i tělo a také ostatním dával masti k pomazání. A žebráci začali mít paradoxně obavy (str.196):
Pojezme a popijme tedy rychle, co ještě lze, a vezměme všecko, co nám dává, ale pak hned odejděme, aby nakonec nechtěl na nás zpátky, co nám daroval. I dříve se někdy stávalo, že bohatý vpustil v opilosti nepozvané žebráky na hostinu, ale pak se na ně rozhněval a kopal je, aby vydávili všecko, co snědli a vypili. Pospěšme si proto.
Jen těžko si mohli opravdu vážit pomoci, když ji považovali za projev slabosti, opilosti a bláznivosti dárce. Nemají snad mnozí migranti podobný postoj? Nesvědčí o něčem hromady odpadků a darů na nádražích, oblečení a spacáky v příkopech, pytle naplněné bagetami a jinými potravinami, jež sbíral na jednom místě místní zemědělec a krmil tím svůj dobytek?
Příběh pokračuje popisem toho, jak se žebráci snaží již jen o útěk, ale Šimon ještě neskončil:
...vzal zapečetěný váček s penězi a běžel zpátky na dvůr. Tam utrhl pečeť a začal rozdávat stříbrné peníze zkoprnělým žebrákům. Někomu dal drachmu, jinému čtyři a a někteří dostali i deset drachem... Žebráci začali reptat a řekli: "Proč onen dostal tak mnoho a já tak málo?"
Opět, obdarovávaní se staví do pozice kritiků a chtěli vlastně rozhodovat, jak má pomoc vypadat, jakou má mít formu. Politici EU, místo toho, aby tyto postoje rázně zastavili, ještě je podporují tím, že se snaží nadiktovat členským zemím přesnou podobu pomoci a těm, kteří nejsou dost vstřícní, znovu vyhrožují sankcemi či odebráním eurodotací. Sebezničující způsob vládnutí europolitiků, je skutečně zarážející a těžko vysvětlitelný. Vysvětlit se dá snad jen absolutně egoistickým zaměřením na sebe samé a zároveň absencí jakékoli povinnosti se za svá rozhodnutí
v budoucnu zodpovídat.
Závěrem ještě dva citáty, které ukazují na žádoucí používání rozumu, když chceme někomu pomáhat, a naopak nežádoucí vládu pouze pocitů - emocí. Když všichni žebráci odešli, zjistil Šimon, že mu ve váčku zůstalo ještě polovina peněz, ačkoli rozdával bez rozmyslu a nechtěl si nechat nic (str.197).
Vyzval jsem ho: "Dej ještě včas svůj váček zpátky do truhlice a zamkni ji."
Také krátce před tím Šimon vykřikoval (str. 193): … ivy ostatní si vezměte, co jen chcete. Oberte mne do naha a odneste vše, co jsem si nashromáždil za svého života. Svlecte mi i tento děravý plášť, bude-li někomu užitečný." Zacheus (člověk, který sám předtím rozdal polovinu svého majetku) byl tím přiveden do rozpaků a varoval: "Nepřeháněj, Šimone. Zdravá umírněnost je nutná jak v rozdávání, tak v přijímání."
Tato poslední výzva či rada, mi připadá velmi moudrá. Jsem přesvědčen, že není možné pomáhat za cenu vlastního zničení, ožebračení vlastní rodiny a společenství ve kterém žiji. Povinností správce, je moudře nakládat se svěřeným majetkem. Tímto poučením se však europolitici opravdu neřídí.
Zvláštním způsobem mě oslovila tato část knihy "Jeho království", tak jsem z ní učinil podobenství o migraci. Snad kulhavé, ale přece podobenství.
Na úplný závěr bych se jen krátce zamyslel nad v poslední době často používanými termíny a s tím spojenou kategorizací. Mám na mysli na jedné straně takzvané "sluníčkáře a multikulti aktivisty" a na druhé straně různé "xenofoby, rasisty, fašisty, islamofoby...". Nesouhlasím s tím, že existují jen tyto dvě kategorie lidí. Myslím, že s názory, které mám, by mě většina lidí zařadila do druhé skupiny a to se mi vůbec nelíbí. Popravdě, domnívám se, že lidí, kteří skutečně patří do této kategorie, je opravdu jen hrstka. Nicméně nálepku xenofoba atd., dostane každý, kdo se odváží realisticky přemýšlet a otevřeně mluvit o problémech. S většinou názorů lidí takto označovaných (samozřejmě ne všech lidí a názorů) souhlasím, přesto se necítím být islamofobem nebo fašistou. Zároveň ale platí, že jsem četl vyjádření některých lidí označovaných za klasické "sluníčkáře" a zaregistroval jsem například jejich rezervovanost ke kvótám na přerozdělování uprchlíků nebo ochotu rozlišovat ekonomické migranty od válečných uprchlíků a také souhlas s vracením do jejich domovů pokud přichází ilegálně. Snad tedy i těch opravdu "kovaných sluníčkářů", není tolik, jak to vypadá. Ale nerad bych se mýlil.
Že je západní civilizace a kultura v krizi, to není nic nového, to nezačalo před půl rokem. Že je ale také nejvyšší čas s tím něco dělat, to je stejně zřejmé. A myslím, že začít musíme každý u sebe. Už proto, že spoléhat se na "ty nahoře", je naivní a hloupé.
Přeji sobě i nám všem, abychom se nevzdávali lásky k bližnímu a soucitu, ale abychom také nepřestávali používat zdravý rozum a hlavně se nebáli vidět a říkat pravdu. Láska bez pravdy totiž neexistuje!

V Teplicích dne 24.11. 2015
Pavel Pabián