!!! Nikdo není tak slabý, aby nemohl pomáhat druhým !!!

Únor 2013

Já, komunista

6. února 2013 v 16:27 | P.Pabián |  Články
Já, komunista...

Na úvod chci uvést důvody, které mě vedou k tomu, abych toto svědectví a úvahu o své minulosti stručně sepsal. Nejdříve však, jaké důvody či motivy to nejsou. Takže, nemám žádné politické, ekonomické nebo mocenské ambice v jejichž dosažení by mi má minulost mohla překážet. Necítím také nijak zvlášť potřebu obhajovat se a ospravedlňovat před lidmi, protože se dlouhodobě snažím držet zásady neskrývat nic ve svém životě a na případné dotazy upřímně odpovídat. Už dávno si nemyslím, že přiznat chybu, nejistotu, neznalost a podobně, je projev slabosti. Mé důvody jsou veskrze osobní. První, a asi nejdůležitější, je vyrovnat se se svým svědomím a to formou "černé na bílém" s "vlastnoručním" podpisem. Druhým důvodem jsou mé děti (mám tři syny). Samozřejmě nevím zda je to kdy bude vůbec zajímat, nicméně pokud by k tomu někdy došlo, rád bych jim umožnil, aby si pro odpovědi a vysvětlení mohli jít nejdříve přímo ke zdroji. Třetí důvod souvisí s tím, že jsem se rozhodl tento článek umístit na svůj blog a tím ho vlastně učinit veřejně přístupným širší veřejnosti. Tím důvodem je jednak všeobecný posun v chápání "předrevoluční" minulosti směrem od negativního k pozitivnímu a zároveň stále se rozšiřující neochota (u těch, kterých se to týká) se k minulosti vůbec vracet, natož dávat všanc osobní vzpomínky i skutky a přijímat za ně odpovědnost. Chci v tomto smyslu, možná marně a naivně "jít proti proudu". Myslím, že každý komu je dnes (r. 2013) čtyřicet a více, by měl o určitém vyrovnání se s minulostí uvažovat.
Rozsah tohoto článku nebude takový, abych se příliš pouštěl do detailů a poukazoval na všechny souvislosti, ale pokusím se napsat to podstatné, popsat svou osobní zkušenost s KSČ a vzpomenout si na svůj způsob uvažování v letech 1983 - 1986 s drobnou zmínkou o roce 1989.
Tedy, pokud mi paměť sahá, byl můj otec komunista, později funkcionář na podnikové a snad okresní úrovni a v jisté době také předseda ROH (komunistické odbory). Vzpomínám si, jak jednou přišel táta domů s obrovským dilematem - musí se rozhodnout zda bude v podniku předsedou místní organizace KSČ nebo ROH. Obojí prý už dělat nemůže, bylo mu řečeno, že to nevypadá dobře. Pomůckou v rozhodování bylo - kde bude mít větší moc?! Myslím, že to tehdy vyhrála KSČ a v ROH zůstal jen místopředsedou. Otec nikdy nebyl přesvědčený komunista, alespoň ne ve smyslu porozumění a ztotožnění se s marx-leninskou ideologií. Neříkám to rád, ale byl ryzí prospěchář. Rychle zapomněl, jak v osmašedesátém jezdil s náklaďákem pomalovaným nápisy proti okupantům. Jako vyučený zedník se snad nikdy neživil, ale hned po vojně šel jezdit. Že chtěl víc, to bych mu nezazlíval, avšak způsob jak toho docílit ano. Jako komunista bez střední školy, zato absolvent VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu), to dotáhl na vedoucího dopravy, což byl fakticky druhý nejvyšší post v podniku (asi tam byl i nějaký náměstek, žel ten nebyl předsedou ZO KSČ). Vzpomínám, jak se otec chlubíval, že se ho v práci všichni bojí, protože může lidi vyhodit a zničit a jak v hospodě s ním chce být každý kamarád. Když jsem odjížděl na vojnu dal mi jedinou radu - musíš se zalíbit nadřízeným a druhým musíš šlapat po krku, jinak budou šlapat oni po tobě. Toto otcovo uvažování se mi nikdy nelíbilo, nicméně musím přiznat, že jako patnáctiletý kluk jsem měl občas záblesky pocitů, že můj otec je "někdo".
Nyní se dostávám ke své vlastní historii. Když mi bylo asi 17 let, učil jsem se pro jednu fabriku jako zámečník, a přišli za mnou, abych se stal kandidátem na členství v KSČ (člověk se nemohl stát hned členem, existovala dvouletá čekací lhůta). Po nějakém tom přesvědčování doma i v podniku, jsem na to kývl. Je důležité zavzpomínat, jak jsem na tom vlastně tehdy byl se svými politickými a všeobecnými názory na svět. Byl to jeden velký zmatek, který jsem měl v hlavě, což je částečně v tomto věku, kdy se názory teprve začínají formovat, přirozené, ale v mém případě to bylo díky okolnostem, zvláště pikantní a pro mou mysl někdy až schizofrení. Od konce základní školy jsem si nechával růst dlouhé vlasy a později se začal pohybovat v komunitě "mániček" se vším co k tomu patřilo - rocková hudba, alkohol, literatura, drogy (osobně jsem tvrdé drogy nebral, ale mnozí známí ano), protest... Nikdo v mém okolí nesouhlasil s komunismem a pokud si vzpomínám, byl jsem jediný, kdo onu ideologii občas hájil. O mém "skoro" členství v KSČ věděli jen nejlepší přátelé. Z dnešního pohledu (o kterém jsem tehdy neměl žádné informace) bych sám sebe definoval jako typického představitele Dubčekova socialismu s lidskou tváří. Byl jsem přesvědčen, že ideologie je správná, jen ji musí uskutečňovat slušní lidé. Naivita a elementární nesprávnost tohoto názoru, je pro mě dnes nepochopitelná, nicméně bylo tomu tak. Co se týká ekonomiky, vzpomínám si, jak jsem tehdy (bez jakékoli znalosti problematiky) prohlašoval, že malí soukromníci by snad mohli existovat, ale znárodnění podniků bylo nezbytné (autoři volebních programů KSČ v roce 1946 by ze mě měli radost). Vášnivě jsem se přel s přáteli a obhajoval výdobytky socialismu v porovnání s prohnilým západním kapitalismem. Propaganda v médiích, ve škole a vlastně úplně všude, slavila v mém myšlení výrazný úspěch a to především proto, že jsem postrádal rozumnou korekci v rodině.Také je pravda, že argumentace mých oponentů se většinou omezovala na to, že se na "západě" mají líp, což mi nepřišlo tak závažné a občasné poukazování na zrůdnost 50. let jsem odbýval slovy o překonaných chybách a odkazem na osvobození Rudou armádou v protikladu s americkým Vietnamem (jak se ta demagogie do dneška nemění). Díky rozporu mezi tím, čím jsem byl a jak jsem vypadal a choval se, docházelo někdy k zábavným a absurdním situacím. Jednou jsem šel na schůzi KSČ a jelikož jsem měl vlasy až na záda, na sobě ošoupané džíny a vytahaný svetr, nechtěli mě tam pustit a říkali něco o "hašišácích". Vyřešila to až stranická legitimace. Tyto dogmatické zastánce "rudé" čistoty jsem pak viděl uvnitř pospávat, nudit se či vtipkovat s dalšími a nechat se upozorňovat, že probíhá hlasování, aby si pak téměř vykloubili ruce při svorném a jednotném hlasování "pro" (cokoliv). Opravdu jsem si myslel, že to změním. Už tehdy jsem hodně četl, ovšem jen dostupnou oficiální literaturu a moji oblíbení zahraniční autoři (Hemingway, Remarque, Simmel, Hailey, Kerouac, London a mnozí další) mi spíše potvrzovali mé kritické názory na kapitalismus. Kupodivu nějakou tu kritiku "východu" jsem zaznamenal u ruských autorů Rybakova (Děti Arbatu), Ajtmatova (Popraviště) či Pasternaka (Doktor Živago). Pro dokreslení mé rozpolcenosti musím říci, že jsem tehdy samozřejmě poslouchal třeba Kryla (a mnoho dalších "zakázaných"), který mě fascinoval, ačkoli jsem mnohým souvislostem nebo obratům nerozuměl a dokonce jsem si někdy dovolil jej kritizovat za přehánění. Abych byl zcela upřímný, přiznávám i občasný pocit výlučnosti (který dělal dobře mému ješitnému egu)...například když mě museli uvolnit z práce pro mimořádné setkání komunistické buňky a já nemusel splnit denní normu....vím, je to směšné a trapné, ale dělalo mi to dobře. Konečně, pocit výlučnosti to byl velmi podobný tomu, který jsem prožíval jako příslušník komunity rádoby hippies, což je paradoxní, ale jen v podmínkách, které tehdy u nás panovaly. S hippies jsem se mimo jiné zcela shodoval v pohledu na výše zmíněný Vietnam. Prostě žít "na západě" zapadl bych mezi zlatou levicovou mládež protestující proti všemu. Pokud jde o nějaké skutečné praktické výhody vyplývající z mého zadání si s komunisty, nic mě nenapadá. Absolvoval jsem předvojenskou autoškolu na ŘP skupiny "C", ale tam zdaleka nebyli samí komunisté a jelikož jsem si nikdy nebral servítky v tom co jsem říkal, rukoval jsem k tankistům do Kežmaroku (Slovensko). Šlo sice o poddůstojnickou školu, ale za výhodu to opravdu nikdo nepovažoval (ačkoli kdo ví, jestli mi tam nepomohla stranická legitimace). Celé toto období mého přesvědčení o "lidskotvářním" socialismu trvalo zhruba rok. Rukoval jsem v dubnu 1984 už více méně vyléčený. S legitimací kandidáta KSČ a s polovinou dvouleté lhůty za sebou, ale také už s převažujícím přesvědčením, že komunismus je špatně. Ještě jsem nevěděl pro co jsem, avšak celkem přesně mi bylo jasné, proti čemu jsem. Vzhledem k tomu, že jsem měl před sebou dva roky vojny a spoustu starostí, své členství nečlenství v KSČ jsem neřešil. Do kasáren jsem přijel jako opravdová "mánička" a po pár hodinách byl dohola jako všichni ostatní. Za pár dní byla schůze a politruk oznámil, že je třeba zvolit předsedu SSM (socialistický svaz mládeže) na rotě. Nikdo se nehlásil, tak se podíval do papírů a zeptal se, který z nás je Pabián a zda bych tuto funkci chtěl vykonávat. Odpověděl jsem, že ne, tak oslovil všechny přítomné jednoduchou otázkou - kdo je pro? Samozřejmě všichni, a bylo to. Kromě pravidelných setkání s politrukem a přípravy schůzí, kvůli kontrolám, to prakticky nic neznamenalo. Musím ale zmínit jednu příhodu, která měla přímou souvislost s mou příslušností v KSČ. Celá rota jsem absolvovali "výlet" do Tater spojený s výstupem na Rysy, jenže asi za měsíc se konal Mezinárodní výstup mládeže na Rysy (šlo o tři dny v Eurokempu v Tatrách!) na který měl jet jeden zástupce našeho útvaru. Nadporučík - politruk mi oznámil, že jedu já. Odmítal jsem, přesvědčoval, vysvětloval proč by měl jet někdo jiný (bylo mi jasné, jak se na to budou ostatní dívat), vymlouval se, až se mi podařilo politruka naštvat, takže na mě zařval, že to mám rozkazem a ať vypadnu z kanceláře. Stranická příslušnost fungovala jako protekce dokonce i proti vůli samotného komunisty! Proto příliš neberu výmluvy některých lidí - já tam byl jen aby se dítě dostalo na vysokou - ne, legitimace KSČ byla jako celoživotní pernamentka na mnohé "nadstandartní" požitky a každý kdo ji měl si mohl být jistý, že mnohokrát mnoho lidí v mnohých situacích zůstalo za ním jen proto, že tuto legitimaci neměli! Takže do Tater jsem jel já. Ve vojenské stanové části Eurokempu jsme si na úvod vyslechli povídání soudruha kosmonauta Remka o tom, jak jsou v Sovětském svazu ve všem před námi a pak se veškerá pravidla a řády ztratily, takže nastala absolutní volnost. Byli tam vojáci základní služby, praporčíci i důstojníci a všichni si celé tři dny dělali co chtěli. Pro vojáka, který byl tři měsíce na vojně to bylo nepředstavitelné. Flákal jsem se dva dny po kempu, nechal se hostit, jedl a hlavně pil... Třetího dne mě museli hledat a křísit, abych na Rysy alespoň vylezl. Mluvím o tom proto, že se jednalo asi o největší výhodu, kterou jsem ze svého téměř dvouletého členství v KSČ měl. Ač proti své vůli, uznávám, že jsem si to užíval. Po pěti měsících na Slovensku jsme byli rozděleni do různých útvarů a já putoval do západního vojenského okruhu, konkrétně do Rakovníka, kde jsem vojnu dosloužil. Krátce po příjezdu tam se opakovala situace s volbou předsedy SSM na rotě. Velitel praporu mě rovnou určil, mé odmítání bylo marné a hlasování opět jednotné. To už jsem ale začal tušit, že se brzo bude muset něco stát. Jednak mi v té době bylo už naprosto jasné co nechci (tedy mít něco společného s KSČ) a navíc jsem si uvědomil, že se povážlivě blíží konec mé kandidátské lhůty, což hrozilo samovolným pádem do plného členství. To jsem nesměl dopustit. Na praporu jsme byli tři vojáci základní služby, kandidáti KSČ. Ani zbývající dva nebyli samozřejmě ideově přesvědčenými komunisty, tak jsem jim navrhl, že bychom mohli společně vystoupit. Jeden to odmítl hned s tím, že sice komunisti jsou...(dosaďte si nadávku sami)..., ale že je mu to jedno a nebude si dělat problémy. Druhý o tom nejdříve uvažoval, ale když mu postupně docházelo, co to bude za průšvih, tak řekl, že do toho nepůjde. Šel jsem tedy sám za velitelem roty, který byl zároveň předsedou ZO KSČ (pokud si vzpomínám, byl to opravdu rozumný a slušný chlap....jen věděl, že bez členství v KSČ se kariéra v armádě dělat nedá) a sdělil jsem mu, že naprosto nesouhlasím s KSČ a chci okamžitě vystoupit. Byl úplně v šoku. Ani ne pro mé politické názory (mezi čtyřma očima se mnou více méně souhlasil), ale kvůli mému rozhodnutí vystoupit a ještě k tomu na vojně. Stále opakoval, že to bude průser, že si zničím život, že to ještě nikdy nikdo neudělal, že jsem blázen...atd. Velmi otevřeně jsme o tom mluvili několik dalších dní, dokud se mi ho nepodařilo přesvědčit, že to myslím opravdu vážně. Nakonec mi řekl, že žádost se musí podat písemně a přemluvil mě, abych to aspoň formuloval ve smyslu, že se necítím být dostatečně zralý na členství ve straně a chtěl bych své kandidátství přerušit a případně v něm znovu pokračovat v civilu a tak se více seznámit se stranickou prací v běžném životě. Velitel mi říkal, že to takhle musíme napsat v mém zájmu, ale já si spíš myslím, že to bylo v jeho zájmu, protože se tak snažil zmírnit dopady toho, že se něco takového stalo na jeho rotě. Každopádně jsem se tomu poddal (částečně jistě také ze strachu)
a čekal co bude dál. Dost dlouho se nedělo nic, kromě toho, že se na mě občas přišel podívat nějaký lampasák, jako na nějakého exota v zoo. Pak jsme byli na několikadenním výjezdu, někde ve vojenském prostoru a uprostřed cvičení najednou přišel rozkaz, že se mám okamžitě vrátit na útvar, že se mnou chce mluvit velitel pluku. Poslal pro mě dokonce auto. Rozhovor v jeho kanceláři probíhal jako ve špatném filmu. Přivítal mě jako mladšího dobrého kamaráda, mávnul rukou nad hlášením, tykal mi, nechal uvařit kafe a nabídl mi spartu. Ptal se, jak se mám, jestli je na rotě všechno v pohodě a taky, jestli bych si nechtěl zajet na dva, tři, čtyři dny domů, že opušťák není problém. Říkal jsem, že moc rád, ale proč jako, a on vysvětlil, že si popovídám
s tátou a probereme tu mou žádost a rozmyslím si to. Namítl jsem, že jsem rozhodnut a nemám si co rozmýšlet. Když to zkrátím...jeho dobrá nálada postupně mizela a končilo to tak, že na mě řval ať vypadnu a že se postará, abych se nedostal ani k lopatě a do konce vojny ho budu mít za zády. Podobný rozhovor (téměř stejný, jen výhružka na závěr zněla - dostanu tě do Sabinova /vojenský kriminál na Slovensku/) se odehrál ještě jednou, tentokrát s politrukem pluku. Pak už nastal den schůze ZO KSČ, kde se měl probírat můj případ. Tam už mě nepřesvědčovali, ale odhlasovalo se (pro mě dodnes nepochopitelně, když jsem členem KSČ nebyl) jednotně (jen velitel roty se zdržel), že se mi uděluje stranický trest - vyloučení ze strany! V té souvislosti došlo ještě k jedné zajímavé události. Už když jsem byl vyloučen, ohlásil se dozorčí roty a oznámil, že mám návštěvu na bráně, rodiče, snoubenka....já se chtěl zvednout, ale zařvali na mě ať si sednu a já, jako vyloučený jsem musel asi ještě půl hodiny absolvovat schůzi. V zásadě jsem byl s výsledkem spokojen, měl jsem trochu strach, jak vše bude pokračovat a jak ten rok na vojně ještě vydržím, ale byl jsem na sebe také hrdý, že jsem to dokázal. Za pár týdnů mělo vše pokračování. Pozval si mě předseda SSM na útvaru, myslím podporučík a zdrceně mi oznámil, že přišel dopis z divize s rozkazem, že člověk, který nesouhlasí s politikou KSČ nemůže vykonávat funkci předsedy SSM na rotě. Skoro se mi omlouval, že prý je mu to líto a že za dosavadní zásluhy mohu zůstat alespoň členem SSM. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Když jsem přišel na rotu, veřejně jsem roztrhal průkazku SSM, stanovy a další dokumenty a prohlásil, že už s tím vším nemám nic společného. Měl jsem upřímnou radost a trochu škodolibě se posmíval těm klukům, kteří ty funkce museli vzít po mě a byli z toho nešťastní. Tak to byl oficiální konec mé anabáze v KSČ a SSM. Do konce vojny se odehrálo ještě několik různých konfliktů s lampasáky, ale to je na jiné povídání. Prakticky se mi nic hrozného nestalo, vše se odehrávalo v 80tých, ne 50tých letech. Čtrnáct dní před odchodem do civilu byl v noci vyhlášen ostrý bojový poplach s výjezdem všech tanků mimo kasárna a já jsem měl při návratu nehodu, zničil jsem strom, dopravní značku a roh domu s obchodem. Bylo to velmi nepříjemné. Vyšetřovala to VB (veřejná bezpečnost) a nakonec řekli, ať si to vyřídíme na útvaru a chtěli mi řidičák vrátit. Sáhl po něm lampasák a výsledkem bylo, že jsem řidičák neviděl asi 10 let. Nevím jestli to mělo souvislost s předchozími událostmi, ale nedivil bych se tomu. Když se jim nepodařilo mě zavřít (uhájil jsem se pomocí vojenských řádů a předpisů o ostrém poplachu) a dokonce jsem nemusel nic platit (o to se pokusili znovu asi půl roku po vojně, kdy mi přišel dopis s žádostí o úhradu části škody....urval jsem totiž z tanku krtka - vyorávač min), tak mě potrestali alespoň takhle. V rozkaze vyšlo, že můj řidičský průkaz posílají na okresní správu SNB do Teplic, ale tam nepřišel prokazatelně téměř rok (tak dlouho jsem to urgoval a psal dopisy), pak jsem se o to přestal starat. Po návratu z vojny můj otec prohlásil, že už nemá syna... Po několika měsících jsem zažil poslední humornou dohru ve vztahu ke KSČ. V práci mě zavolal mistr, že mám telefon. Volala nějaká paní z předsednictva KSČ v podniku, proč prý nechodím na schůze a navíc bez omluvy. S radostí jsem jí oznámil, že k nim už nepatřím, ale ona, že to není jen tak a že se mám dostavit, že o tom nevědí...atd. Odpověděl jsem, že mě to nezajímá a je to jejich problém.
Tím bych vlastně mohl skončit, protože v mém dalším životě až do dneška už byla KSČ (stejně jako její pokračovatelka KSČM) vždy jen stranou se kterou nesouhlasím a před kterou varuji. Následující více než tři a půl roku do listopadu 1989 jsem se snažil udržet si vnitřně i navenek čisté svědomí. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, Londýn, pídil se po informacích, samizdatech, hledal možnost jak se napojit na Chartu (což se mi nepodařilo), hádal se s komunisty, pokud k tomu byli ochotní... Dnes se tomu směju, ale tehdy jsem měl dobrý pocit
z toho, že jsem stál na dílně u vrtačky a vyřvával Kryla, zrovna když šla okolo delegace vedení podniku. Zajímavá byla také aféra kolem mého neplacení dobrovolně povinné "známky solidarity" (šlo o každoroční platbu, myslím 30Kčs, například na výstavbu kulturního domu v Hanoji). Inspiroval mě k tomu kamarád, který známku odmítl zaplatit a já se připojil. Další rok už tam kamarád nepracoval, takže se předpokládalo, že sám do toho nepůjdu. Nešlo o žádný odboj nebo nějaké hrdinství. Pro kolegy dělníky (kteří na "známku solidarity" samozřejmě taky nadávali) jsem byl spíš k smíchu, nikdo by si kvůli takové věci nepálil prsty. Předseda ROH mi vyhrožoval, že když budou mít poslední poukaz na podnikovou dovolenou v Maďarsku a dva zájemce (jedním z nich budu já), tak já ho určitě nedostanu, jelikož známku neplatím (skoro se stydím za použití slova "vyhrožoval" neboť popisuji 80. léta a dovedu si představit jak moc jiný by byl význam tohota slova ze strany Stb či KSČ například v letech padesátých). Mistr mi navrhoval, že pokud jde o peníze, napíše mi do příští výplaty stovku prémií, jen ať těch 30 korun zaplatím. Bylo to skutečně směšné. Dne 13.11. 1989 jsem se zůčastnil ekologické demonstrace v centru Teplic, která se zvrtla v demonstraci protirežimní, takže zasahovaly pořádkové síly - štíty, pendreky, atd. To už ale byla "sametová revoluce" za dveřmi. Přinesla spoustu nových zážitků na které by se nemělo zapomínat, ale je to už jiná kapitola.
Dnes, mimo jiné, jezdím po školách a přednáším v oblasti prevence HIV/AIDS, drog, sexuality, partnerských, rodinných a mezilidských vztahů, komunikace, atd. Mám v hlavě takovou touhu
a myšlenku rozšířit nabídku témat svých přednášek, posunout se do zcela nové oblasti a udělat besedu pro střední školy s názvem "Vzpomínky na socialismus", která by nebyla všeobecnou historickou výukou, nýbrž (tak jak to dělám i u jiných témat) řadou konkrétních vzpomínek a zážitků s prostorem pro dotazy a diskuzi. Nevím jestli se mi tuto vizi podaří uskutečnit, ale ztráta konkrétní, živé historické paměti, obvzláště mezi mladými lidmi, je až příliš zřejmá. Informací o historii je jistě dostatek, ale je tu deficit ve schopnosti atraktivním způsobem je předávat. Pokud by se mi podařilo něco takového uskutečnit, pak to co jsem zde napsal, by určitě bylo součástí takového projektu.
Na závěr bych chtěl říci, že toto mé aktivní setkání s KSČ považuji za skvrnu na své minulosti a pokud jsem v souvislosti s tím někomu jakkoli ublížil, tak mě to mrzí a prosím za odpuštění!

Pavel Pabián
Teplice 5.2. 2013