!!! Nikdo není tak slabý, aby nemohl pomáhat druhým !!!

Srpen 2012

Nechci

8. srpna 2012 v 22:37 | Knajpamen |  Spřízněná duše - "Knajpamen" (Michal Lebovič)
NECHCI
Nechci být patetický,
Ale vždycky,
Se něco posere.

Nechci být pompézní,
Já chlapík obézní,
Co všechno sežere.

Nechci být panický,
Ale zdá se, že navždycky,
Vrací se mi stav panický.

Nechci být kousavý,
Ale už mě víc nebaví,
Řeči jalový.

Už mi nějak nestačí,
Když do putyky nakráčí
Ty hlavy čůráčí.

Antibásně

8. srpna 2012 v 22:35 | Knajpamen |  Spřízněná duše - "Knajpamen" (Michal Lebovič)
ANTIBÁSNĚ

NADĚJE
Naděje, děvka v barevný sukni,
se mihla na rohu.
Rudá muleta v rukou osudu.
Berla, obezlička,
droga.
Donutí tě
znova
a
znova
nabrat vzduch do nozder.
Křísnout kopytem
do pilin potřísněných krví.
A ještě jednou se rozletět
hlavou proti zdi.

ANTI-ANDĚLSKÁ
Víly
Zmizely,
S nimi i andělé,
Odlítli
Z mojí postele.
Do prdele,
Do prdele,
DO PRDELE!


ŠLAPEJ
(cyklistická)
Nakonec vždycky zůstaneš
SÁM,
jen s tím kopcem,
pichlavým sluncem,
nebo bodavým deštěm.
Vždycky proti větru.
S vlastním dechem.
Tepem.
Šuměním krve ve spáncích.
A bolestí:
v nohou,
na plicích,
v šíji.
S chutí to otočit,
spustit se
dolů kopcem
(s větrem ve vlasech).
Zatneš zuby.
Silou vůle
ještě
k dalšímu patníku.
A
Najednou,
najednou
jsi
nahoře.


KOBLÍŽEK
Zase jsem se sek´
naivní koblížek.
trochu smutek,
trochu vztek.
Kdo by to byl řek´,
že zvítězí zrzavý pračlověk?!

ZASE KOŠEM
No ovšem
znovu košem!
Vleču se, mořem emocí.
Po mořské nemoci,
slabo v žaludku mám.
Podpalubím slaně nabírám.
jen mlha, nikde vítr do plachet.
Žádnej maják na dohled.

@
Někdo křičí, jinej pláče.
Mně poručte zavináče!!


HOSPODSKÁ
Nejmíň tak na měsíc,
nebo na trochu víc.
Zavřít se do hospody,
Mám k tomu důvody.
Popíjet plzeňský
Nemyslet na ženský.
Poslouchat blues a jazz,
Ven bych jen tak nevylez.








RESTUARANT NA KONCI VESMÍRŮ
(balada o slzách a kostkovaném kapesníku)
Čínský restaurant na konci vesmíru
Prázdný, v roce modrýho draka.
Pod námi kypí velkoměsto
Chci zastavit čas.
Náhle začneš plakat,
z hlubin poraněné duše.
Kdo může ubližovat andělům?
Chtěl bych Tě vzít za ruku,
Obejmout,
Skrýt slzy do dlaní
(ale vím, jak to spolu máme).
Alespoň
Ti podávám
svůj oblíbený,
Kostkovaný
kapesník.


KOMETA
Občas obkroužíš kolem mýho života
Krásná, vlasatá kometa.
A kamsi odletíš.
Já užaslý rybář vlasatic
Doufám, že za rok, za měsíc,
Zase zpátky přiletíš.

ANETA
Objevil jsem na netu
Anetu
jen v korzetu.
Asi všechno popletu:
Myslel jsem, že v korzetu
Bude jenom pro mne tu.


A PAK PŘIŠEL DÉŠŤ
Nejdříve se probudil vítr,
Tiše, jak dětský vzdech.

S toulavými psi proběhl ulicemi.
Zahnal do rohu
Cáry zítřejší výprodeje:
"za polovic naděje!
Štěstí se slevou!
Dvě lásky za cenu jedné!"

Zaskučel píseň
O řvoucích, vzteklých,
severních bouřích.
O ostrově bílém,
Navzdory svému jménu.

… a pak přišel déšť,
Jak uslzené stařenky
zadem se vplížil do zahrad.
Ševelí příběhy
O mořských pannách,
Co pletou mlhu ze svých řas.
O bludných Holanďanech
A kulhavých kapitánech.
O vlahých polibcích
Blankytného nebe
S tyrkysovou hladinou
Tam na jižní straně.

Žíznivá země
hltavě pije,
Chytá za vlasy
Vodu běžící,
Dolů ulicí.
Zpátky
do moří

Hans Klein

8. srpna 2012 v 22:30 | Knajpamen |  Spřízněná duše - "Knajpamen" (Michal Lebovič)
Neměl zrovna moc štěstí tenhle Hans Klein. Nebyl miláčkem štěstěny. Narodil se chvíli před velkou válkou, které se potom začalo říkat první světová. Narodil se Sáře a Leovi, co vlastnili obchůdek s koženým zbožím v lázeňském městě u německých hranic. Té oblasti se říkalo Sudety a po staletí tu vedle sebe bez velkých problémů žili Češi, Židé, Němci.
Ale pomalu se to začínalo měnit, jako by něco zlověstného viselo ve vzduchu.
Tátu si, jako dítě pamatoval, když se vrátil z tý války, jak ho ze spaní budily děsivý vzpomínky na yperit, svištící kulky a vybuchující granáty. Slíbil si, že mu pomůže. A učil se. Studoval, chtěl se stát doktorem lidských duší, chtěl léčit děsivé sny. Ale přišla velká krize a otcův obchůdek zkrachoval a starý Leo ho dlouho nepřežil. Přijel ho pochovat, zrovna když hořela veliká synagoga nahoře na kopci nad jejich ulicí.
To už se ta zlověstnost dala přímo nahmatat. Maminka Sára chodila posluhovat, aby Hans mohl dostudovat. Ale to už v mnoha koutech Evropy nějakou dobu vládli šílenci; Hitler, Stalin, Mussolini, Franko. Na promoci přijela Sára udřená a z hrudi jí do šera nádraží svítila Davidova hvězda.
Vrátili se spolu a Hans začal pracovat ve špitále. Rodina, kde Sára posluhovala, jí ze dne na den vyhodila. Jednou, když se vracel z nemocnice večer domů, našel vytlučená okna a na zdi bylo jazykem jeho oblíbeného Götha vápnem napsáno "Juden sind Schweine". V dálce zahlédl známou postavu s kbelíkem vápna v ruce. Fric Kraus, s kterým si jako kluci hrávali.
A přišla obsílka, že si mají sbalit po jednom kufru osobních věcí a dostavit se k transportu. Těch pár slušných sousedů, co jim ještě zbylo, je utěšovalo, že pojedou někam na východ, kvůli práci. Ale Hans cítil, že je zle. Jenže nebylo kdy a nebylo kam utéct. Nahnali je do nákladních vagónů, jako dobytek. Jeli, dlouho jeli. Držel Sáru za upracovanou ruku, chlácholil jí, ale sám cítil měděnou pachuť strachu pod jazykem. Vagónem šla šeptanda, že jedou někam do Polska. Vlak občas zastavil, slyšel štěkot psů a výstřely z pušek. Občas dírou po suku zahlídl havrany nad poli a podzimní mlhy kolem řek.
Najednou vlak stál a všichni ven. Viděl bránu s věží a dlouhé řady baráků a komíny chrlící mastný, nasládle štiplavý kouř. Nekonečná řada lidiček ze všech koutů Evropy pomalu postupovala, až i oni stanuli před samolibě rozkročeným důstojníkem v uniformě lékařské služby. Zlověstnost přímo dusila. Starou Sáru poslali na druhou stranu než Hanse. To jí viděl naposledy, ani se nestačili rozloučit. Do smrti nezapomněl na ten výraz, co měla v očích.
Nějak přežíval ten nával ponižování, hladu, práce a špíny. Dokonce, jako doktor lidských duší, pomáhal přežívat ostatním. Jednoho dne se táborem rozletěla zpráva, že se válka otáčí, že kdesi daleko na východě Evropy dostali Němci na frak. To je naplnilo nadějí. A zprávy o Němci prohraných bitvách a blížícím se konci byly stále častější a častější. Jen bylo třeba být více ve střehu. Dozorci byli nervóznější a krutější.
Jednoho únorového rána, kdy mrzlo, až praštělo, znovu naložili Hanse Kleina do dobytčích vagónů. A znovu dlouho jeli. Už v lágru slyšel, že Američané bombardují německá města. Cestou zahlídl, škvírou mezi prkny, rozbité Drážďany. Dokonce viděl na mrazivém nebi letadla, věřil, že spojenecké. Co chvíli stáli. Hladověli. Mrzly jim ruce, nohy, uši. V noci dojeli do tábora. Zaslechl jeho jméno: Buchenwald.
Pár dní tam pobyli a znovu je hnali. Hladový, zavšivený, nemocný, omrzlý je nákladními vozy odvezli do pracovního tábora Berga - Ester. A za pár dnů všechny, co byli schopni pochodu, hnali směrem Protektorát Böhmen und Mehren. Byl začátek dubna a ten rok na sebe jaro nechávalo čekat. Pršelo a pršelo, a oni šli a šli. Proviantní důstojník, německy spolehlivý, co vždycky jen plnil rozkazy, bez rozkazu a bezostyšně zmizel i s potravinovými lístky. To rozlítilo strážné tak, že co chvíli Hans přímo cítil kulky svištící nad hlavou. I bez nich mnozí padali. Hlady, žízní, zimou a vysílením. Ostatní jim ani nesměli pomoci.
15. dubna procházeli nejvyššími místy Krušných hor, už chápal, proč se jmenují Krušné. Lilo a lilo. Večer, když došli do městečka Kovářská, začalo dokonce sněžit. Náhle se na chvíli vyjasnilo. Pohlédl k nebi, na severovýchodě jasně zářila hvězda. "Moje šťastná hvězda" pomyslel si. "Tam někde je moje rodné město".
Z posledních sil zvednul zbědované tělo. Vyrazil. Vůbec nevnímal ledový vítr a sníh. A už vůbec neslyšel křik strážných. Prásknul výstřel, kulka se mu zaryla do týla. Padl obličejem do studeného bláta. Už ho nezáblo.
Byl sedmdesát kilometrů od domova, bylo mu téměř na den třicetdva let. Do konce války chybělo 24 dnů.
Neměl štěstí tenhle Hans Klein, neměl tu svojí šťastnou hvězdu.