!!! Nikdo není tak slabý, aby nemohl pomáhat druhým !!!

Říjen 2009

Profil autora

29. října 2009 v 9:49 | P. Pabián |  Články
Pavel Pabián nar. 1965
Pracuje v kulturní oblasti jako produkční umělecké agentury a Divadélka Uličník.
Do roku 2008 sloužil také jako pastor sboru Církve Křesťanská společenství v Krupce u Teplic.
Zhruba od roku 2001 vykonával jako lektor organizace ACET (Sdružení pro péči, vzdělávání a vyučování o AIDS), preventivní přednášky na téma "Sex, AIDS a vztahy" na všech typech škol po celé ČR i na Slovensku a osobně oslovil okolo 90 000 studentů. V současné době přednáší sám za sebe. Jeho služba zahrnuje kromě vlastních přednášek také osobní a zejména mailovou komunikaci s tisíci mladými lidmi. Věnuje se především prevenci a poradenství v oblasti drogových a jiných závislostí, sexuality, HIV+, zneužívání, znásilnění a obecně problematiky mezilidských vztahů, komunikace...atd. Praktikuje velice otevřený způsob prezentace a komunikace s mladými lidmi, který se opírá jak o mnoho vlastních negativních zkušeností, tak o stále nové současné příběhy konkrétních lidí. Přednášky zasahují srdce mladých lidí a jsou všeobecně přijímány o čemž svědčí tisíce pozitivních reakcí studentů i pedagogů.
Pavel Pabián také píše články, básničky a texty k písním, které občas prezentuje na autorských večerech či při jiných příležitostech.
Motto 1: Nikdo není tak slabý, aby nemohl pomáhat druhým!
Motto 2: Nebránit zlu, byť z těch neušlechtilejších motivů, znamená zlo podporovat a vytvářet!

Julie

29. října 2009 v 8:52 | P.Pabián |  Články

Julie
aneb
lehká úvaha o těžkém životě

Představme si mladíka, jenž v náhlém zasnění a filosofickém opojení, ne nepodobném pocitu otevírání se nových obzorů, když člověk dopíjí třetí pivo, kterak rozvažuje nad tím, jak přesně bude znít nápis na jeho náhrobku. Nejen že promýšlí každé slovo, aby bylo co nejvýstižnější a nejkonkrétnější a zároveň také malebné, ano, dokonce zpěvné, takže mladík při svém uvažování pohybuje rty a kolemdoucí mohou zaslechnout útržky veršů zabalené do nesmělé melodie.., ale do jeho hledání jsou zahrnuty i filmy představ o známých i neznámých osobách, které přicházejí k jeho náhrobku z různých stran a z různých důvodů a nebo i zcela bez příčiny, aby v určité chvíli záměrně či naprosto náhodou, ulpěl jejich zrak právě na tomto konkrétním náhrobku a zlatém nápise na něm. V duchu sleduje tváře oněch příchozích...přihmouřené oči, náhle vrásčitá čela, povytažená obočí, údiv, jenž lze vyčíst z pootevřených úst, či naopak, snad jen zcela vyjmečně, lehké pohrdnutí rozpoznatelné na koutcích úst šplhajících se nepřirozeně vysoko k oku. Dívá se na nohy chodců, které když obdrží informaci skrze myšlenku narodivší se v neznámé části mozku, kam zas přišel impuls ze zrakových orgánů, buď zpomalí svůj pohyb a člověk pak zůstává déle v takové blízkosti náhrobku v níž je možné číst a sytit tak hlad své duše, a nebo nopak svůj krok zrychlí, vydávající tak bezděčné svědectví o tom, že každou další vteřinu prožitou na tomto místě s pohledem upřeným na onen nápis, považuje za beznadějně ztracenou. Poslouchá poznámky a glosy těch, kteří nepřicházejí sami, ale ve dvojicích či trojicích. Srovnává reakce mladých a starých, mužů a žen, zjevně bohatých i těch jejichž zablácené boty dosvědčují, že majitelé nepřijeli autem. Ve svých představách se kochá slovy ocenění nebo zaujetí či alespoň údivu a zároveň podvědomě neslyší jakákoli slova kritiky, případně soudu.
Sebevětší absurdnost, jež může být na počátku tohoto snění a uvažování, vůbec není na překážku košatosti, opravdovosti, intenzitě, něze, hloubce, citu..., a tím paradoxně i smysluplnosti takového počínání. Ano, je to trochu záhadné, někdy dosti nepříjemné, jelikož neustálá přítomnost konfliktu a zuřící války mezi pragmatičností a emocionalitou, ve které existujeme, zatěžuje a konfrontuje naši přirozenou touhu po klidu. Je to však také inspirující a motivující! Je to burcující jako tón polnice volající do bitvy! Je to agresivní chemický postřik, jenž hubí plevel netečnosti, pasivity a tuposti hned v zárodku.
Kolik překrásných obrazů se odehrálo v mysli našeho mladíka, dumajícího nad tak nesmyslnou věcí, jako je nápis na vlastním náhrobku! Kolik zurčících potůčků myšlenek a snů, proplétajících se mezi kameny každodenního života a jakoby mimochodem je vyhlazujíc do nádherně oblých tvarů žen a jemnosti kůže miminek. Kolik barev duhy a jejich kombinací, kolik vyhnaných stínů a vymetených koutů v duši. Kolik jiskřících detailů vyskakujících z šedi a anonymity mas a všednosti. Kolik něžných tónů naděje a touhy. Masakr tuctovosti, poprava marnosti, vražda uniformity a krach konfekce..., místo toho je sněním oblékán do inspirace a nadšení pro zítřek.
Tak i já, ve věku, kdy tvrzení, že cítím dech čtyřicítky v týlu, je spíš než realitou, jen vytouženým přáním, ale padesátka přeci jen ještě není na dohled, čerstvě zamilován, rozjímám nad veledůležitou a ještě nedávno dosti absurdní otázkou, jak se bude jmenovat má případně narozená dcera. Bláznovství okamžiku? Nebo jde jen o sice nesmyslný, ale také do jisté míry pochopitelný a přirozený akt tonoucího, jenž se stébla chytá? Sám nevím, nicméně se to ani nesnažím pochopit, spokojíc se s tím, že má duše skrze toto počínání nalézá v nesmyslnosti smysl, v nerozumnosti rozum a v bláhovosti naději. Což mnohé největší lidské výkony nepovstaly z těch nejabsurdnějších motivů? Což každý druhý velikán nebyl za svého života svému okolí, ano, často i těm nejbližším, pro smích? Nechť se čtenář nedomnívá, že se chci jakýmkoli způsobem srovnávat s nejmenovanými velikány, avšak jednoduchou úvahou docházím k závěru, že pokud tak mohli činit oni, aniž předem znali výsledek a stálo jim to za to, pak tak směle mohu jednat i já.
Co je to však za téma k úvahám, hledat jméno pro fiktivní dceru? To už snad i náš mladík uvažující o nápisu na svůj náhrobek se jeví přijatelnější a srozumitelnější, protože náhrobek se byť okrajově dotýká věčnosti, což otevírá tématicky široké obzory úvahám. Ale co se jménem? Když se řekne "Julie", téměř každému, alespoň trochu kulturnímu uchu to zalahodí, díky jistému pánovi jménem Shakespeare. A většině také hned naskočí "Romeo", přičemž spojení "Romeo a Julie" již téměř jistě zaručuje úspěch nebo přinejmenším plachý obdiv, úctu a respekt. Avšak otázka zní - pomineme-li čtení divadelních programů v nichž lze čas od času nalézt výše uvedenou tutovku "Romeo a Julie" - jak často nazýváme nějakou osobu Julií? Jak často slýcháme někoho jiného vyslovovat takto, právě tímto způsobem ono nádherně znějící "Julie"? Obávám se, že jen zcela vyjímečně! Místo toho říkáme a slýcháme už ne tak lahodně znějící formy, jako například - Julča, Julina, Julka... Nevím jak tobě, milý čtenáři, ale mě při těchto osloveních naskakuje husí kůže, když si představím, že tak někdo volá na mou vysněnou dceru. Přiznávám, jsem jistě úzkoprsý a malicherný člověk, nicméně, mám-li opravdový životní SEN, záleží mi na tom, jaké bude jeho jméno a to neméně než našemu mladíkovi z úvodu na přesném znění nápisu na náhrobku.
Julie zní jako život, který chceme všichni žít, život s velkým "Ž", život jako sen, plný krásy a romantiky, život nadýmající se jako ňadra ženy po vyvrcholení a zářící jako její oči v nichž lze číst nadšení z minulého a radostnou očekávající touhu po budoucím milování....život, který zvučí jako varhany v katedrále a nebo jako až do duše pronikající hlas Roberta Planta z Led Zeppelin, když zpívá o schodech do nebe... Po takovém životě toužíme a věříme, že takový má být! Prostě Julie!
Jaký život ale žijeme? Jaký vidíme kolem sebe? Uhádli jste - Julča, Julina, Julka....a když tento náš život přece vydá nějaký zvuk, tak to nejsou varhany v katedrále, ale naprogramovaný, umělý tón na levných klávesách za dva tisíce....a není to Robert Plant, nýbrž nějaká půl roku blikající televizní hvězdička s hezkou tvářičkou a hlasem z poutě... Co s tím? Co zvolit? Lze najít harmonii mezi vysněným ideálem a šedivou realitou, tak často v životě vítězící? Jak útéct obavám, že ani mě se nepodaří vyhnout se úpadku do životní šedi Julči, Juliny, Julky...? Kde vzít víru, že zrovna já udržím balanc nad propastí všednosti do které tak mnozí...ano, téměř všichni...pod tlakem okolností a působením jakési fyzikální přitažlivosti či snad jen setrvačností, nakonec upadají?! Vždyť každý z těchto upadnuvších, kdysi pravděpodobně toužil žít "Julii"! Mám to tedy vzdát a zařadit se mezi ty, kteří alespoň občas zakoušejí pravdu (třeba ve víně) a pak otvírají skryté zásuvky svých snů a vzpomínají na dávno zapadlé touhy minulosti, aby se vzápětí, jen několik okamžiků po tělesném i duševním vystřízlivění, znovu vraceli do reality marnosti, beznaděje a komformity? Snad by to bylo lepší, určitě by to bylo snažší, ale kam se pak poděje ona burcující energie? Jak by se vůbec mohla narodit, když jediným otcem i matkou této životní energie a entuziasmu, jsou právě jen sny a touhy? Jak složitá volba! A jak prostá volba! Zase jeden z paradoxů, které objevuji celý život a jejichž množství a zkušenosti s nimi, mi nijak neusnadňují každé další rozhodování.
Je to věčný souboj mezi tělem a duší, mezi časným uspokojením ustrašeného, líného těla, jež chce všechno teď hned, bez námahy a jakýchkoli obětí, a duší, která hledí za talíř s dobrým oběděm...nebo spíše pod něj...a zkoumá stůl na kterém talíř stojí a bude stát i zítra, za týden a za rok. Duše ví, že ve chvíli kdy se člověk přestane zajímat o kvalitu stolu, o jeho krásu, barvu a čistotu ubrusu.., nastupuje cestu na jejímž konci je zvíře chlemtající své žrádlo přímo ze země, zcela bez emocí, vedené pouze pudem sebezáchovy. Duše ví, já to vím, ale...tolik to bolí a tolik stojí, rvát se o "Julii" a platit a platit...jen za možnost snít a toužit, bez jistoty vítězství. Naopak se samo nabízí spokojit se s "Julčou".
Takže, jak se rozhodnu? A jak se rozhodneš ty? Ano, já už vím! Rozhoduji se jednoznačně pro Jul....(???)!!!

Pavel Pabián


SŠ Česká Lípa

22. října 2009 v 16:20 | Pavel Pabián |  Ohlasy z přednášek
Dobrý večer,
Chtěla bych Vám moc poděkovat za skvělou přednášku :-)
Už na základce nás každý rok brali na přednášky na stejné téma ale žádná mě nezaujala tak jako ta Vaše :-) ...
.. je to obrovský rozdíl když člověk, který o tom mluví to má jen načtené a každý rok slyšíte to samé a nebo když si to někdo opravdu prožil a vypráví o tom ...

Moc se mi líbi to jak k tomu přistupujete..váš lidský přístup..zájem těm lidem pomáhat .. a že se nestydíte za své city ..
..myslím že tahle přednáška ve mě hodně zanechala.. a ne jen ve mě ale ve všech...a asi nejvíc v našem brečícím kroužku co seděl v rohu a ani nedutal :-) ..
Bylo to prostě úžasný!!!
Děkuju(eme) moc! :-) Lucka