!!! Nikdo není tak slabý, aby nemohl pomáhat druhým !!!

Březen 2009

Velký Šenov

27. března 2009 v 16:14 | Pavel Pabián |  Ohlasy z přednášek

V měsíci květnu 2008 se na naší škole uskutečnily dvě besedy, které vedl lektor Pavel Pabián z NADACE MP a ACET v Krupce.

Tak jako v loňském roce, tak i letos jeho besedy měly velký úspěch a názory některých žáků zde budu citovat a myslím si, že nepotřebují jakýkoliv komentář.

PRVNÍ DOJEM:
Super, vtipná, upřímná, lidská, prostě SUPR, úžasná, skvělá, poučná.

NÁZORY DĚTÍ:

Pan Pabián je citlivý muž a nestydí se to dávat najevo. Některé věci, které nám řekl, bychom si měly vzít k srdci.Dominika

Kdyby mi to vysvětlovala nějaká paní učitelka, asi bych jí řekla, že už to znám a že je to nudný. Ale od pana Pabiána jsem to brala perfektně. Uměl vše vysvětlit tak, že to nuda nebyla. Dal do toho i kus svého života. Měl vše hezky zpracované a já být učitelkou, dám mu 1s hvězdičkou.Anna

Bylo to dost dobré. Dověděli jsme se hodně zajímavých a poučných věcí a hodně mě jich zaskočilo. Na konci besedy mi už to v hlavě docela šrotilo. Kdybych měla hodnotit jako ve škole, tak dám 1.Markéta

Tahle beseda se mi moc líbila. Myslím si, že chytla všechny. Je to moc milý človíček a dokáže pomoct všem, kdo mu napíšou nebo zavolají.Gábina

Mělo to na mě velký vliv, hlavně, že to nebral odborně ale lajcky. Jsem rád, že do toho dal své city a pocity.Lukáš

Je to člověk, kterých by na světě mělo být víc !!!!!Petr

Je hrozně dobré, že tu byl, protože umí poradit a myslím si , že kdybych měla jakýkoliv problém, tak bych se mu určitě svěřila a nechala si poradit. Působí na mě hrozně mile a myslím si, že má velké srdce a umí ho prodat i ostatním, kteří ho potřebují. Bylo to super.Táňa

Můj dojem z pana Pabiána je skvělý. Moc příjemný pán. Je to člověk, kterému bych se svěřila snad pomalu se vším. Po 2 hodinové besedě, která mi toho tolik dala, mám výborný pocit, fakt bezva. Z přednášky a jeho vět, které pronesl, jsem si odnesla tolik, jak bych nikdy neřekla.Dokázala bych ho poslouchat dlouhou dobu. Líbí se mi a nejenom mně, že on něco takového dělá. K tomu je potřeba hodně úsilí a trpělivosti. Prostě pomáhá lidem a to je podle mne pěkný. Děkuji mu za to !!!!!Leona

Pán, který na první pohled vypadal divně a nedůvěřivě, mě hned po půl hodině zaujal. Jeho rozsáhlost vědomostí v daném tématu mne překvapila. Prostě a jednoduše tuhle besedu pro další ročníky musíte zopakovat, jinak by o hodně přišli.Adéla



Střední zdravotní škola- Ústí nad Labem

27. března 2009 v 16:01 | Pavel Pabián |  Ohlasy z přednášek

V budově zdrávky v Moskevské se konala přednáška "Sex, AIDS a vztahy", kterou organizovalo s sdružení ACET - sdružení pro péči, vzdělávání a vyučování o AIDS. 13.2. ji absolvovala třída LC 1 1.B a 21.2. pak třídy LC 3 a ZA 2.A. Lektor Pavel Pabián se studenty hovořil o roli alkoholu a drog v ve vztazích mezi lidmi a také o cestě, která vede k diagnóze "HIV pozitivní". Studenti i paní u učitelka Mgr. Eva Nováková ohodnotili přednášku jako velmi zajímavou a přínosnou. Sugestivní v vyprávění Pavla Pabiána, který hovořil o vlastních zkušenostech s návykovými látkami a o jejich n n vlivu na vztah s partnerkou, vyvolalo u mnohých studentek slzy v očích. Také byste si ho chtěli p poslechnout?


sex_aids_a_vztahy

Ohlasy ze škol

12. března 2009 v 10:19 | Pavel Pabián |  Ohlasy z přednášek
ČERVEN 2009
Za tu Vaši besedu na naší škole jsem velice rád. Nejdřív jsem si říkal, že to bude asi zase jenom nějaké tlachání o tom, že alkohol škodí zdravý, způsobuje cirhózu jater a zánět hepatocytů, drogy způsobují těžkou závislost atd… Zkrátka že se po stopadesáté dovím to, co už vím, ale ta Vaše beseda byla úplně jiná, skoro se až stydím za to, jak jsem ji ze začátku odsoudil, ačkoliv jste ještě ani nezačal mluvit. Byla ale skvělá a myslím, že na ni do smrti nezapomenu. Myslím, že byla účinnější než všechny ty nesčetné snahy učitelů, když nás posadí za počítač a řeknou: Přečtěte si něco o tom, jak drogy neblaze působí na organizmus člověka.Vy jste úžasný člověk a já hrozně závidím těm, kdo Vás normálně potkávají v běžném životě, protože takových lidí jako jste Vy je jen velmi málo. No…. Už skoro brečím… ani nevím proč...
kluk, Česká Lípa




Dnešní školní den obzvlášnila přednáška na téma sex, vztahy a AIDS . Tématem nás prováděl pan Pavel Pabián, lektor nadace ACET zabývající se prácí s lidmi nakažeými HIV. Bylo to působivé, pán prostě uměl mluvit, uměl to podat a bylo cítit, že mluví upřímně. Zatímco chvíli se třída svíjela v křeči smíchu, jindy jsme včetně pana lektora měli slzy na krajíčku..Vyprávěl skutečné příběhy lidí, kteří se nakazili, popisoval práci s nimi, ukazoval jejich fotografie(některých před tím, než podlehli banální nemoci, se kterou se nedokázala jejich imunita vypořádat..)


Pak jsme měli místo dvouhodinovky fyziky a hodiny zemáku přednášku s názvem AIDS SEX A DROGY. Přednášel nám pan Pavel Pabián. Je to křesťan, ale přednáška byla fakt úplně skvělá a místama i dost dojemná a smutná a nebo naopak veselá :-).

Klíše - Do 13. patra vysokoškolských kolejí na Klíši zavítal lektor mezinárodní křesťanské organizace Acet Pavel Pabián.
Svým vyprávěním ze života a o práci s lidmi nemocnými AIDS dokázal u posluchačů vyvolat salvy smíchu, které se střídaly s hrobovým tichem.

Koho znám osobně :
Pavel Pabián
tohohle pána znám dokonce osobně, protože u nás měl jednou přednášku a můžu říct, že je to velmi moudrý pán :)

Trocha akce

12. března 2009 v 9:13 Galerie

Přednáška-Gymnázium Skalica(SK)

12. března 2009 v 8:22 | Pavel Pabián |  Galerie







Vánoční aforismy k smíchu či pláči

11. března 2009 v 12:23 | Pavel Pabián |  Články
Vánoce jsou melodramatickou hrou na pravdu, plnou přetvářky a lži.


Vánoce jsou finančně i jinak nejdostupnější omluvou špatného svědomí pro ty, kteří myslí celý rok jen na sebe.


O vánocích se frekvence slov jako "láska, přátelství, pomoc, pokoj, klid, radost..." atd., zvyšuje asi o 1000% a zároveň o vánocích nejvíce lidí učiní rozhodnutí se rozvést, nejvíce kamarádů se rozhádá, naslibovaná pomoc nevydrží ani do 1.ledna, stres a výbuchy vzteku v obchodech i domácnostech jsou přerušovány jen chvílemi vysílení a opravdová radost a úleva je cítit jen z novoročního prohlášení - už je to za námi.


Vánoce jsou stéblem, kterého se chytají ti, kdo nemají pevnou oporu po zbytek roku.


O vánocích býváme schopni odpustit si vše, co jsme si udělali za celý rok. Během roku ani to, co jsme si ještě neudělali.


Vánoce jsou příležitostí pro amatérské herce zažívat pocity ikon z Národního.


Vánoce jsou příliš krátké na to, aby roztál led v lidských srdcích, který namrzl za celý rok.


Dej nám Bože i o vánocích přežít bídu nadbytku a dál žít v bohatství,
které svět vidí jako nedostatek.

Pavel Pabián





A trocha poezie nakonec:

Je tolik krás, že tisíc let nestačí na přehled.
Je pevný řád a platí napořád.
V přírodě, v srdci, ve vesmíru,
že máme všeho hojnou míru
a ještě větší tisíckrát!
František Roman Dragoun

Tři ztráty mladé generace – jistota, hodnoty a sny

11. března 2009 v 12:23 | Pavel Pabián |  Články
Milí mladí přátelé,
tuto úvahu psanou formou dopisu píši pár dní před začátkem školního roku 2007/8, ačkoli vlastně (bohužel) nijak nesouvisí právě jen s tímto rokem. Jen jsem si uvědomil, že s končícím obdobím velkých prázdninových "starostí", začíná opět čas staronových starostí spojených se školou a tím je na každého z vás kladeno další břemeno k unášení, jako by jich už nebylo málo:-). V mém křesťan- ském společenství máme takový zvyk. Před začátkem školního roku se vždy na bohoslužbách modlíme za každého kdo jde do školy, ať už jako žák, student či učitel a vyprošujeme u nebeského Otce požehnání a ochranu. Modlím se tímto za každého z vás a každému z vás žehnám ve jménu Pána Ježíše Krista!
Mnoho věcí se od dob mého mládí změnilo a většinou ne k lepšímu. Něco zůstává, alespoň obecně stejné - třeba ta škola. Ale jací jste vy, kteří do všech typů škol chodíte? S čím se potýkáte? Jaké jsou vaše touhy a zápasy? V čem jste na tom lépe a v čem hůře než moje generace? Jakým tlakům, pokušením jste vystaveni a o co jste okradeni? Jsou to témata na sepsání mnoha knih a já je nemohu pojmout v jednom článku, ale chci se jen krátce zamyslet a podívat se na tři oblasti ve kterých vidím deficit v celé společnosti, v důsledku čehož v nich zejména mladá generace žije v nedostatku.
První je ztráta jistot. Jistotu člověk má, když stojí na něčem pevném a to platí jak doslovně, tak obrazně. K existenci jistoty je nutná existence opory na kterou se mohu spolehnout. Ztráta opory pak znamená ztrátu jistoty. Největším problémem se kterým se setkávám u mladých lidí není promiskuita, vulgarita, násilí, drogy..., to jsou spíše důsledky či projevy skrytého problému, jímž je - samota vyplývající z nejistoty! Z kolika stovek úst mladých lidí jsem už slyšel - nikdo mě nemá rád, nikomu na mě nezáleží, jsem sám(a), když se zabiji, bude to každému jedno... O co jde? O totální ztrátu jistot. Matka Tereza jednou řekla: To nejhorší není mor a cholera. Nejhorší je nebýt nikým respektován a milován. Ano, potřeba být přijímán a milován je stejně důležitá jako potřeba dýchat, jíst, pít či spát a když ji člověk nemá - umírá. Možná ne tak rychle a nebo ne vždy fyzicky, ale umírá jaksi v duši a není to menší tragedie. Bez vzduchu člověk vydrží pár minut, bez vody pár dní...., bez lásky a přijetí, bez těchto jistot se dá přežívat déle, ale žít, opravdu ŽÍT bez nich nejde. Uvedu příklad. Rozvod, který se táhne jen několik měsíců. Probíhá v klidu, manželé se neperou, dohodnou se na rozdělení majetku a dokonce i na tom, kdo bude mít dítě v péči. I tento, zdánlivě mírný rozvod znamená takový otřes pro dítě, že může způsobit nejen zhoršení prospěchu ve škole či dočasné psychické problémy, ale může mít i celoživotní následky pro rozvoj osobnosti dítěte a to právě proto, že rozvod je vždy spojen se ztrátou jistoty. Rodina je nositelem vědomí jistoty, opory a bezpečí. Vzhledem k počtu rozvodů a také nefunkčních rodin se těžko můžeme divit rostoucí frustraci mezi mladými lidmi, kteří jsou nuceni v těchto podmínkách vyrůstat a mnohdy marně hledat svou identitu. Není třeba zdůrazňovat, že zodpovědnost za tento stav neleží na generaci mladých, nýbrž na generaci rodičů.
Julian Lennon, syn slavného a světem uctívaného otce nedávno řekl: Táta uměl zpívat o světovém míru a lásce na zemi, ale svému synovi tento pocit nikdy nedokázal zprostředkovat. Kolik bolesti a zklamání je v tomto výroku, zvláště když uvážíme, že ho řekl dospělý muž (35let)? Dnes dopoledne mi jedna dívka řekla do telefonu - komu už mám věřit, když nemůžu věřit ani svým rodičům? Jestli jako rodiče nezápasíme o důvěru svých dětí, bereme jim zároveň veškerou jistotu a vyháníme je do světa kde vládne jen strach a beznaděj a to bez veškeré opory. Co zbývá generaci dospívajících než si nasadit některou z mnoha variací masek - od rebela proti všemu co symbolizuje autoritu dospělých, přes bezcitného cynika jenž je vždycky nad věcí a nic se ho nedotkne, až po masku vždy šťastného a spokojeného, držícího se hesla - sranda musí být i kdyby fotra do rakve zatloukali. Kdo z rodičů je schopen v dunivém hluku technopárty, ve vzduchu prosáklém marihuanou, na záchodcích kde nikoho nepřekvapí odhozené jehly, uprostřed šustění ve chvatu rozbalovaných kondomů (nebo taky ne)...., ještě zaslechnout zoufalé výkřiky našich dětí - zajímá se o mě někdo, mám nějakou cenu, jsem pro někoho důležitý?!?! Setkal jsem se s několika dívkami, které jejich partneři takovým způsobem fyzicky týrali, že facka byla braná skoro jako pohlazení a ty dívky ani nepomyslely na rozchod a braly to jako normální součást vztahu! Jsme ještě schopni zamyslet se nad výrokem jedné z nich - byly to facky a bolely, ale byly jenom moje!? Vím o dívce, které nebylo ještě ani 15 let a vystřídala ve svém krátkém životě 16 mužů mezi 20ti a 42ti lety! Sama mi řekla, že sex jí vlastně nic neříká. Ptáte se na důvod takového strašného chování? Hledala "otce", tedy někoho, kdo jí zprostředkuje pocit jistoty a bezpečí a dá jí vědomí přijetí, podpory a bezpodmínečné lásky. Samozřejmě marně. Jak je možné, že mi tolik mladých lidí řeklo, že jsem jediný člověk, kterému věří? Vážím si toho, až k slzám...., ale trvám na tom, že po dvou hodinách mé přednášky tato skutečnost není normální a generace dospělých ji nesmí jako normální akceptovat! Píši to k zahanbení rodičů. Snad jsou to extrémní případy, ale stovky a tisíce mailů, SMSek a dopisů, které dostávám, jsou smutným svědectvím o tom, že problém ztráty jistot je strašlivým fenoménem současnosti, který požírá a deformuje vnitřní svět především mladých lidí, činí z nich duševní mrzáky a vrhá temná proroctví na budoucnost společnosti. Ne, nechci paušalizovat a být jen negativní. Díky Bohu za ty, kteří se tomuto neblahému vzorci vymykají, ale jak dlouho může při současných trendech ještě trvat, než je začneme nazývat výjimkou potvrzující pravidlo? Existuje nějaká jistota? Věřím, že ano. Tou jistotou je Bůh a Jeho slovo - Bible! Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a učinil jej objektem své lásky a to jednou pro vždy! Dokonce i poté, co člověk ve své bláhovosti odmítl tuto lásku a vyměnil ji za bezcenný padělek domnělé svobody nabízený rozeklaným jazykem hada, který jakoby už předem symbolicky ukazoval na rozdělení cesty a oddělení člověka od Boha, se Bůh v Kristu znovu vrací k člověku a v krvavých ranách kříže nabízí odpuštění, smíření, přijetí a jistotu, zadarmo, z lásky, k uchopení pouhou vírou!
Druhá je ztráta hodnot. Jaké hodnoty jsou dnes předávány generaci mladých? Jsou vůbec nějaké? Myslím, že ano, nicméně je jich žalostně málo a pokud jsou, tak se o většině skutečných hodnot buď nemluví nahlas, předávají se jen jaksi "nepřímo" či jsou zahalené v hávu nadsázky, ironie, případně "hluboké" a totálně nepraktické filosofie. Za hodnotu je považována sama skutečnost svobodného hledání, což vede k tomu, že cílem vlastně není hodnota sama, nýbrž proces hledání. Komu by se chtělo tenhle začarovaný kruh prolomit? Určitě ne náctiletému člověku bombardova- nému nabídkami instantního požitku teď hned a skoro zadarmo. Jestliže děti na prvním stupni ZŠ žijí více ve virtuálním světě počítačových her, internetu a televize než v normálním světě lásky a zájmu rodičů, ohraničeném zdravými hodnotami a řádem, jak můžeme chtít po dospívajících, aby nějaké hodnoty pracně hledali a ctili? Opuštění konzervativního způsobu výchovy, který obsahuje přirozené předávání hodnot, byť s odůvodněním, že respektujeme a podporujeme svobodnou volbu a hledání dospívajících, není ničím jiným, než pokusem zbavit se zodpovědnosti za budoucnost. Jde o pokrytectví, jež má zakrýt lenost, zbabělost a ryzí egoismus celé generace rodičů. Jeden německý student napsal v literární soutěži na téma "Dnešní rodičovská generace" toto: Neukázali jste nám žádnou cestu, která by měla smysl. Protože sami cestu neznáte a propásli jste příležitost ji hledat. Mladí lidé často mluví o hodnotách - o lásce, pravdě, věrnosti, ale místo povzbuzení k následování těchto hodnot sklízejí pohrdlivý úsměv a slova o naivitě ze které je třeba vyrůst. V dotazníku, který dávám na školách je otázka týkající se věrnosti a téměř všichni se hlásí k vyjádření, že - věrnost je hodnota o kterou mi v životě vždycky půjde; jedním dechem však znovu téměř všichni vyjadřují názor, že - věrnost nejde v dnešním světě praktikovat. O čem to svědčí? Podařilo se nám do mladých lidí zasít nedůvěru k absolutním hodnotám. Hodnoty jako pravdomluvnost, poctivost, čest, statečnost, obětavost...., patří do pohádek (ještě že aspoň tam) a ten, kdo by se jimi chtěl řídit v reálném světě je v lepším případě směšný, v horším podezřelý, takže potřebuje srovnat, aby se zařadil. Jsem křesťan a netajím se s tím. Mnozí studenti se mnou nesouhlasí a někteří se dokonce jasně vyhraňují jako odpůrci víry či křesťanství. V naprosté většině ale oceňují a obdivují to, jak pevně obhajuji hodnoty, kterým věřím. Novinář Johannes Gross řekl: Když věřím, nemám co ztratit, když nevěřím, nemám v co doufat. Touha po přítomnosti hodnot, řádu a absolutních norem je přirozená člověku (i dospívajícímu) proto, a tím se vracím k prvnímu bodu, že s sebou nese pocit bezpečí a jistoty. Potkávám na školách mladé, kteří žijí opravdu ošklivý život. Podvádějí a jsou podváděni, kradou a jsou okrádáni, ubližují a je jim ubližováno, zneužívají a jsou zneužíváni, lžou, berou drogy, manipulují...., většinou to dělají jakoby bezděčně, ale když s nimi mluvím o samotě, vždycky vyjadřují bezprostřední touhu po opravdovosti, po lásce, po skutečném přátelství.... Žel, tak často ani nevědí, co je skutečným obsahem těchto pojmů, protože jim je nikdo pořádně nevysvětlil, natož aby jim je předával vlastním příkladem. Dnešní generace mladých postrádá hodnoty a jejich nositele, postrádá hrdiny se kterými by se mohla identifikovat a výsledkem je ztráta identity, případně identifikace velké části mládeže se vzory a nositeli hodnot ryze negativních či povrchních a vyprázdněných. Opět platí, že zodpovědnost za tento neradostný stav je především na střední a starší generaci. Tato generace samozřejmě neměla v úmyslu odstranit hodnoty zcela, nýbrž chtěla odstranit chápání hodnot jako absolutních. Vše je relativní, člověk je sám sobě bohem, je všeho mírou a vše svým rozumem či citem posuzuje. Humanismus je snaha zachovat či vytvořit hodnoty, které člověk sám určí a to bez Boha. Avšak jak řekl Ernst Jünger: Humanita bez Boha vede k bestialitě. Odstranění Boha nevede do vakua. Opuštěné oltáře budou obsazeny démony. Naplnění této skutečnosti vidíme kolem sebe dnes a denně. Dospívající mládež nenalézá hodnoty, které by jí předávala předchozí generace, ale jelikož bez hodnot se žít nedá, musí na uprázdněné trůny ve svých srdcích dosadit pseudohodnoty bez obsahu, což vede jen k další frustraci, zklamání a duševní prázdnotě. Existencialistický filosof Martin Heidegger na sklonku života napsal: Jen Bůh nás může zachránit. Když je Bůh jakožto nadpřirozený základ a cíl veškeré skutečnosti mrtev... Pak už nezbývá nic, čeho bychom se mohli držet a čím bychom se mohli řídit. Nihilismus, ten nejstrašlivější ze všech hostů, stojí přede dveřmi. Bůh je tvůrcem a dárcem hodnot a principů jež dávají životu smysl a cenu. Bez hodnot jsme bezcenní, jak napsal novinář Peter Hahne. Chceme, aby naše děti pochybovaly o vlastní ceně, aby sami sebe považovaly za přebytečné a bezvýznamné? Pak jim nepředávejme žádné hodnoty. A chcete se vy dospívající takhle cítit a vnímat? Pak veškeré hodnoty odmítejte. Vždycky když se setkám s nějakým mladým člověkem, který má v životě určité absolutní hodnoty a drží se jich (světe div se, pořád se to ještě děje :-)), jsem nadšený a snažím se takového člověka co nejvíc povzbudit a vykreslit mu před očima co nejbarevněji a nejvýstižněji, důležitost a vzácnost jeho postojů a jednání! Chvála Bohu za existenci a jedinečnost těchto průkopníků hodnot!
Třetí ztrátou, je ztráta snů. Jsem přesvědčen, že charakteristickým znakem mládí je (nebo by měla být) mimo jiné, schopnost snít. Ano, někdy je to snění naivní či dětinské, ale vzácnost snění přeci není v jeho rozumné pragmatičnosti. Snění občerstvuje život, je jako ranní rosa po horké noci, je jako déšť na vyprahlou zemi. Přítomnost snění dělá rozdíl mezi životem a přežíváním. Člověk který nesní, který s očekáváním nehledí dopředu, nemá vize..., prostě strádá. Takový člověk má dvě možnosti, buď se snaží žít ze snů a vizí někoho jiného, což je často nereálné, a nebo se naučí žít stylem "ze dne na den", který ovšem bývá stále více egoistický, parazitující na druhých lidech a nakonec ústící do zcela sobeckého postoje "po nás potopa". Už Bible jasně učí, že nemáme-li očekávání vzkříšení, nemáme-li vizi, pak nám nezbývá než žít pro okamžitý požitek (1.Korinským 15,32 - ...jestliže mrtví nevstanou, pak jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.). Ač se to zdá neuvěři-
telné, je tímto destruktivním postojem silně zasažená právě mladá generace. Množství teenagerů, kteří žijí v totální apatii a beznaději za úplné absence snů a vizí pro svou budoucnost je stále ro-
stoucí a alarmující. Snad mě někdo obviní, že šířím poplašné zprávy, ale já jsem téměř denně mezi mladými lidmi a slyším jejich stále se opakující příběhy v nichž chybí východisko a není v nich ani špetka naděje. Nemylte se, nemluvím o bezdomovcích závislých na heroinu, kteří už myslí jen na to, jak sehnat dávku nebo si alespoň dojít do K-centra pro subutex. Mluvím o dětech, které jsou každý den ve škole, doma mají přepychově vybavené dětské pokoje a rodiče se jimi chlubí přátelům. Mluvím o dětech, které v 15ti mají za sebou 3 roky "hulení trávy" a když se s tím rozho-
dují přestat, tak jejich největší skutečnou a reálnou starostí je - co budou dělat?! Nemají žádnou představu o životě bez party a bez marihuany, žádný sen a tak se často vracejí k mizerné, ale přeci jen jistotě minulosti. Mluvím o dětech, které se řežou žiletkami, střepy či noži do rukou, nohou nebo břicha nebo mlátí pěstí do zdi dokud nevidí odhalený kloub. Že někteří takoví jsou na psychiatriích? Nebluďte! Znám jich desítky, chodí mezi námi a vídám je sedět ve školních lavicích na základních školách. Nikdy nezapomenu na dívku, která mi řekla - jen když vidím téct svou krev, vím že žiji! Mluvím o dívkách jejichž jediným "snem" je mít ještě o 5kg méně. Anorexie a bulimie vnitřně a někdy i fyzicky zabíjí tisíce našich dětí a my stále nemáme čas zabývat se problémem absence snů u dospívajících! Konstatování - nevím proč tu jsem, nevím proč žiji a kam jdu - je stále běžnější mezi mladými lidmi a nás to neděsí, raději nad tím zavíráme oči a říkáme si v hloupém optimismu, že z toho vyrostou. Skutečnost je taková, že jsme našim dětem ukradli sny, protože jsme jim neukázali na staletími prověřené dobré cíle o kterých se vyplatí snít a o které stojí za to usilovat. Alexis de Tocqueville: Od chvíle, kdy minulost přestala osvětlovat budoucnost, bloudí mysl lidí v temnotách. Ano, minulost a budoucnost spolu úzce souvisí. Zdravá minulost zakotvená ve věčných hodnotách nám dává schopnost zdravě snít a skrze uskutečňování vizí tvořit zdravou budoucnost. Bývalý spolkový prezident Johanes Rau řekl: Když nevíš odkud přicházíš, nemůžeš ani vědět, kam jdeš. Co odpovíme na legitimní otázky mladé generace - proč, kam a jak? Zatím se ještě ptají, ale jak dlouho? Už teď se někdy zdá, že vlastně odpovědi ani neočekávají, protože si zvykli na to, že většinou stejně nepřicházejí. Bez snění život ztrácí smysl. Není kam jít ani proč jít. Život bez snů a vizí bolí, jelikož je degradován na pouhý chemicko-fyzikální proces existence. Mohl bych mluvit dál o dětech, které nepřítomnost zdravého a pozitivního snění nahrazují sexuální promiskuitou, kdy ve stále nových vztazích či stále zvrácenějších sexuálních praktikách hledají nějaký fiktivní cíl. Mohl bych mluvit o dětech aktivně se zapojujících do různých okultních praktik či sekt. Satanismus bují na našich školách a zdaleka není jen chvilkovým image. Všudypřítomná magie v různých formách mezi mládeží...., mohl bych psát dál a dál. Co je to jiného než touha po snech, po něčem skrytém , tajemném, ale přitom zásadním a důležitém. Generace dospělých se vzdala vlastních snů, což je její právo, ale má právo vzdát se spoluzodpovědnosti za utváření snů následné generace?
Psal jsem tu o třech ztrátách mladé generace a celkové vyznění této úvahy jistě působí velmi pesimisticky. Nechci to na závěr nějak vylepšit či zpozitivnit, protože to co jsem napsal je realita. Chci spíše navzdory této realitě vyjádřit své nejhlubší přesvědčení za kterým stojím celým srdcem a celou svou vírou - miluji mladou generaci a mám pro ni naději!!!
Tou nadějí je osobní vztah s Božím Synem Ježíšem Kristem a víra v Jeho oběť a vzkříšení!
Jan 11:25 - Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.

Jan 6:35 - Ježíš jim řekl: "Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.

Věřím, že v Kristu může každý znovu nalézt ony tři ztráty - jistotu, hodnoty a sny! Bůh vám žehnej!

Pavel Pabián

Tři přátelé

11. března 2009 v 12:22 | Pavel Pabián |  Články
Jsou tři nejlepší přátelé. Mají se vzájemně moc rádi. Jeden z nich je slepý.
Ten slepý jde v krásný letní den na procházku a směřuje k okraji propasti.
Propast je stále blíž.
Oba zdraví muži říkají, že svého slepého kamaráda milují, ale jednají odlišně.
Jeden jde vedle svého přítele, chvílemi jej bere za ruku a opakuje mu, jak
moc ho má rád, odstraňuje malinké překážky z cesty, aby přítel do něčeho
nekopl, upozorňuje na vůni květů okolo, na bzukot hmyzu a zpěv ptáků. Při
chůzi předčítá z krásných knih a recituje básně, které jeho přítel miluje.
Připomíná mu, co všechno spolu prožili, jak mají hezký vztah, jak si ho váží
a také to, ať si všimne, že je teď s ním a má ho rád z celé duše. Cesta k
srázu je dlouhá a ten, který vidí má dobrý pocit z toho, jak je vytrvalý a
věrný ve svém přátelství. Do poslední chvíle dává pozor, aby slepého přítele
nešlehla nějaká větvička nebo nenarazil do kamene na kraji cesty. Pak, v
jedné vteřině a docela bez hlesu se přítel zřítí do propasti a už ho není.
Ten vidoucí pláče, ale zároveň má příjemný pocit když si říká - byl jsem s
ním do poslední chvíle....

Druhý přítel (někdy dříve) také provází svého slepého přítele na procházce.
Vypráví mu o správné cestě, která vede k cíli a upozorňuje na to, že tenhle
směr vede k propasti. Říká to v klidu a lásce neboť propast je ještě daleko,
ale přesto důrazně. Neříká tak často - mám tě rád a nekochá se krásou
přírody ani nádhernou literaturou, ačkoli to vše také miluje, protože mu
dělá starost blížící se sráz. Reakce slepého přítele jsou často vyčítavé až
ponižující. Slepý předhazuje svou představu o lásce a přátelství a kráse
života a za příklad často uvádí jejich společného prvního přítele. Druhý
přítel je z toho často smutný a zraněný, ale vždycky mu vyvstane na mysli
realita propasti před nimi a tak nedbá na urážky a mluví se svým slepým
přítelem stále důrazněji. Když už jsou docela blízko srázu a slepce šlehne
trochu větvička po tváři, obviní svého vidoucího přítele, že ho nemá rád a
nezáleží mu na něm a nakonec řekne - pokud ještě jednou zmíníš tu tvou
správnou cestu, tak je s naším přátelstvím konec a už tě nechci znát.
Vidoucí přítel už skoro křičí - neblázni, před námi je propast! Odpovědí
jsou mu jen nadávky a výsměch. Těsně před srázem do svého slepého přítele
strčí tak, že ten, jak spadne na zem, si vymkne kotník, poškrábe se o trní a uhodí
se do hlavy. Pak se ještě dlouho hádají v bezpečné vzdálenosti od propasti....

Který ze dvou přátel měl v srdci skutečnou lásku?

Láska bez pravdy neexistuje!

O září, které mělo být začátkem školního roku

11. března 2009 v 12:22 | Pavel Pabián |  Články
Tak je to tu zas. Konec prázdnin a začátek - čeho vlastně? Pro někoho začátek pracovního procesu po skončení střední či vysoké školy, nebo také evidence na pracovním úřadě. Pro většinu z vás začátek školního roku, ale zase tu jsou rozdíly. Co jeden přijímá se stoickým klidem, téměř nezúčastněně, druhý zakouší v přívalu emocí s nervy napjatými k prasknutí. Zatímco jednomu začíná "nenáviděná škola", jiný vychutnává pocity štěstí, že se právě na tuhle školu dostal. Patřím k těm, kteří prožívali začátek školního roku vždy velmi intenzivně, jaksi celou duší. Letošní září ale pro mě nemělo být nijak zvášť vyjimečné, vzhledem k tomu, že oba synové nastupují do druhého ročníku, jeden na ZŠ a druhý na gymnáziu, takže tu hlavní změnu jsme si prožili již loni. A přece na toto září nikdy nezapomenu a zůstane pro mě zářím kdy něco začít mělo a mohlo, ale nezačalo.
Pracuji, mimo jiné, jako kazatel či pastor v křesťanské církvi a někdy začátkem května za mnou přišel jeden mladý člen (22let) našeho společenství s prosbou, abych mu napsal doporučení pro studium teologie na biblické škole. Měl jsem z jeho rozhodnutí velkou radost a abyste tomu porozuměli, chci vám napsat o tomto svém příteli něco víc.
Jindra uvěřil v Boží existenci někdy v patnácti letech a chvilku chodil mezi křesťany. Byl to úplně normální kluk, chtěl prožít a vyzkoušet všechno, takže když se přibližně ve stejné době setkal s marihuanou - neváhal. Samozřejmě, že stejně jako většina náctiletých bral tuto věc jen jako neškodnou legraci která měla jeho život ozvláštnit a zjednodušit. Brzy vyzkoušel také pervitin a nakonec heroin. V krátké době byl v tom všem až po uši, takže se několikrát předávkoval a vyhodili ho ze školy. Bůh na něj ale nezapomněl. Setkal se s křesťany z organizace Teen Challenge kteří mu jednak připomněli to čemu kdysi uvěřil o Ježíši a také mu nabídli účast v léčebném programu. Souhlasil a nastoupil do komunity. Byl tam 9 měsíců než dostal první "dovolenku". Doma si jednou
"dal" a po návratu to přiznal ačkoli věděl, že bude z programu vyloučen. Vrátil se domů s tím, že s drogama skončil, dodělá si školu a bude žít křesťanský život. Nějaký čas to šlo, pomáhal mi v práci na dětském klubu, ale zanedlouho se množili "úlety" všeho druhu a vrcholem bylo, když přišel na KLUB kde vedl malé děti "sjetej". Po tom nastalo období (asi rok a půl) kdy nechodil mezi křesťany vůbec, příležitostně bral drogy všeho druhu a jediné co se mu podařilo, bylo dodělat školu a maturovat. Vím, že v té době nebyl šťastný, velmi se trápil a nevěděl kudy kam. Vždy tak jednou za dva měsíce za mnou přišel, otevřel mi své srdce a byli jsme prostě spolu. Byl jsem vděčný, že jsem mohl s ním nést jeho břemena, být mu přítelem a připomínat mu, že Bůh jej miluje. Jindra se znovu rozhodl nastoupit do programu Teen Challenge a bylo to pro něho velmi těžké také proto, že ve stejné době mu náhle zemřel otec. Odjel a i když z různých důvodů nedokončil celý léčebný program, v jeho životě byla tak evidentní změna, že jsme se všichni velmi radovali. V době kdy byl v programu jsme spolu komunikovali telefonicky a skrze dopisy a můj vztah k Jindrovi byl téměř otcovský. Jednou mi napsal: "Děkuju Bohu za to, že mi dává sílu procházet tímto programem. Často přichází Ježíš a dává se mi poznávat jako ten, který přišel obvázat rány zkroušených srdcem, potěšit truchlící, dát závoj chvály místo ducha beznaděje. On je ten, ke kterému můžu kdykoli se vším přijít, on mě dokonale zná a miluje mě. On je ten, kterého když se chytnu, dovede mě do vítězného cíle". Jindy mi napsal: " Když jsem se dnes modlil - bylo mi fakt těžko - lehl jsem si do trávy, koukal na mraky a vybavovaly se mi příběhy, kdy Bůh zázračně vysvobodil svůj lid, kdy je provedl mořem, kdy Bůh mluvil k Abrahamovi.... Toužil jsem, aby ke mně Bůh taky tak promluvil. Aby se třeba otevřela nebesa nebo tak něco.....bláznivý co? Ptal jsem se - Ježíši kde jsi? A on mi řekl takovým tichým hlasem - sedím vedle tebe Jindro. Nebyl to slyšitelný hlas, víš jak to myslím, že? V té chvíli nebyla nutná slova, oba jsme věděli svoje. Ježíš to, že mi je smutno, že se trápím, a já, že on je se mnou, rozumí mi a za nic mě nesoudí. Byla to chvíle kdy teklo spousta slz, myslím že Ježíš plakal se mnou. Mám ho rád, ale tak málo ho znám, toužím po hlubokém vztahu s ním....."
Po návratu se Jindra zapojil do života v křesťanském společenství a za celých 7 let, co jsem ho znal, to byl ten nejhezčí čas. Budoucnost skýtala velké možnosti, jednu lepší než druhou, jen si vybrat. Vyhlíželi jsme a očekávali jen dobré věci v Jindrově životě. Vrátím se k jeho touze studovat biblickou školu a k tomu, že jsem mu jako kazatel napsal doporučení. Ano, měl jsem z toho velkou radost, ale zároveň mi bylo líto, že Jindra bude několik let přes týden v jiném městě a nebude tu s námi. Dnes se trochu stydím za své uvažování. Přál jsem mu školu na které bude moci více poznávat Bibli a Boha, ale zároveň jsem tak toužil abych ho měl blízko, aby mi pomáhal, aby rozhýbal mladé lidi u nás ve městě a ve sboru. Jak se to jeví s odstupem času malicherné. Jindra prožíval těžký čas, osobní krizi, zklamání ze svého konkrétního selhání a i když to se mnou sdílel a mohl jsem to s ním nést, stalo se, že v jedné vyhrocené situaci jsem mu nebyl dost blízko. Možná jsem neudělal vše co jsem mohl. V té chvíli byli nablízku lidé kteří mu nabídli heroin a on, ač byl třičtvrtě roku "čistý", si vzal - a démon drogy ho zabil! Konec!
Jindra měl doma ve stole citát, který jej zjevně zaujal a proto si ho napsal:

Je snadné zemřít pro Ježíše, je těžké pro něj žít.
Smrt trvá jen hodinku či dvě, ale žít pro Ježíše znamená umírat denně.
Jen na krátký čas tohoto života je nám dána výsada sloužit jeden druhému a Ježíši.
Nebe budeme mít navždy, však pro službu zde, máme jen krátký čas
a proto nesmíme promarnit tuto příležitost.

Jindra nenaplnil tuhle výzvu. Prohrál bitvu o příležitost sloužit Bohu i lidem v tomto životě. Neustál svůj životní zápas, nicméně není nikdo, kdo by ho mohl soudit. Bible nás varuje - člověče proč soudíš cizího služebníka?! Jindra dal svůj život Ježíši. Tři dny před jeho odchodem jsem jej slyšel jak Bohu v modlitbě říkal "tatínku" a prosil svého Pána za odpuštění všech svých hříchů. Ani Bůh Jindru nesoudí, ale pro oběť kříže Pána Ježíše Krista, jej přijal za syna. Jindra uvěřil slovům Ježíše, která jsou zaznamenána v Bibli - Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mě poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života. Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel bude žít.
Přátelé, máme stejnou jistotu jakou měl Jindra? Nechci nic a nikoho idealizovat. Popsal jsem mnohá Jindrova selhání a pády a skutečně v jeho 22letech převažovaly prohry, ale přesto všechno byl jeho život jednoznačně ukotven v Hospodinu, jenž je Skálou věků! V čem je ukotven tvůj život?

Toto září nebylo pro Jindru začátkem školního roku a také v mém srdci už zůstane navždy mezera, zůstane tam napořád osten zklamání z toho, že se něco nenaplnilo. Září se překulí a zbude jen vzpomínka. Ale právě teď, v tomto okamžiku, něco nového může nebo taky nemusí začít. Záleží to na nás, na mě a na tobě.

Pavel Pabián

LÉTO – čas (ne)naplněných přání...?

11. března 2009 v 12:22 | Pavel Pabián |  Články
Přemýšlel jsem proč je s příchodem léta cítit ve vzduchu tolik očekávání, proč i ti kteří v průběhu roku působí spíše apatickým dojmem, najednou jakoby ožili a vyhlížejí, ano snad i očekávají něco "velkého", nějakou změnu, průlom, naplnění přání a snů. Jaro je časem probouzení naděje, je vskutku obdobím "vzkříšení" něčeho, co už jsme považovali za mrtvé a ztracené, ale s vrcholícím jarem se tato naděje mění v nedočkavé vyhlížení, že teď, právě tohle léto se NĚCO jistě stane!
Kde se v nás bere to vzrušující očekávání z toho co přijde? Co je důvodem, že naše sny a touhy jsou znovu oprášené, čerstvé a jejich naplnění je, zdá se na dosah? Myslím, že něco je v nás prostě zakódované a má to kořeny v daném řádu přírody. Léto je prostě spojené s vědomím a očekáváním sklizně. Už od června začínají dozrávat třešně a jahody a téměř každý týden přibývá různých plodin které se dají prostě sklízet. Ještě na konci léta v září tu máme švestky a třeba houby, stačí se jen natáhnout a brát. V zeměpisných šířkách kde plodiny dozrávají téměř celý rok nemůže vzniknout tento pocit očekávání, který graduje ve 2-3 letních měsících a proto tam život plyne jaksi rovnoměrně, v poklidu a bez velkých výkyvů. Očekávání sklizně (tedy jakési hojnosti), které se váže na léto má v sobě ovšem skryto jedno velké nebezpečí a to, jak v oblasti reálně zemědělské, tak v oblasti našich tužeb a přání. Jaké? Když sklizeň z jakéhokoliv důvodu nepřijde - je to katastrofa! V zemědělství můžeme jen těžko oddělit očekávání sklizně od letních měsíců a jelikož nejsme schopni zabránit případným povodním či suchu, někdy katastrofa prostě přijde. Máme-li však přehnaná očekávání v oblasti našich tužeb a ještě je vážeme na nějaké časové období (postoj - teď nebo nikdy!), můžeme být velmi zklamáni a někdy navíc zbytečně.
Jsem křesťanem už téměř 15let a jestli jsem se za tu dobu něco aspoň trochu naučil, pak je to - nežít podle okolností. Okolnosti, ať dobré nebo špatné, příjemné či nepříjemné, sice mohou ovlivnit mou momentální náladu, mé pocity, ale nemají už tu moc zasáhnout mé nejvnitřnější srdce, mé hluboké touhy, můj vnitřní pokoj a neotřesitelnou jistotu o smyslu, směřování a cíli života, jenž mi byl dán.
Vždycky se velmi těším na jaro a léto, protože zimu nemám příliš rád, ale nedovolím svým touhám a snům vázat se na nějaké roční období. Vychovávám své pocity, aby nebrali potěšení jen z teplých slunečních paprsků v čase dovolených, zelených stromů, zpívajících ptáků a kvetoucích strání, protože to vše je úžasné, nádherné, ale jen stvoření! Raduji se ze stvoření, ale své nasycení a naplnění tužeb a snů chci hledat přímo u zdroje, tedy u Stvořitele! Poznal jsem, že Bůh má plán pro život každého člověka na zemi a ten plán je naprosto dokonalý, je mnohem, mnohem lepší než si dovedeme představit, ale mnohdy se při nás nenaplní, protože my máme své vlastní plány a prostě jim dáme přednost. Mám velkou touhu, chtěl bych, každý den, ať v lednu nebo červenci chodit v Božím plánu pro můj život a to stejné přeji i vám.
Obracím se touto úvahou především na vás mladé lidi, kteří máte před sebou prázdniny nebo dovolené a možná máte dojem, že toto léto je to nejdůležitější ve vašem životě. Je sice pravděpodobné, že příští rok budete mít stejný pocit, jelikož nejdůležitější je vždy to co je teď (fotky z loňska jsou dobré, ale...), a příští rok je až příští..... Ono totiž tohle léto může být opravdu přelomové, zvláštní a snad i nejdůležitější a to v dobrém i zlém. Každý den děláme rozhodnutí která ovlivňují naši budoucnost a nezřídka jsou to rozhodnutí zásadní a nevratná. I o těchto prázdninách můžeš přecenit své síly a schopnosti např. ve sportu, cestování a zaplatit za to životem či zdravím.
Můžeš někomu dát svoje panenství (to jde jenom jednou) a zažít zklamání z rozchodu. Můžeš mít nechráněný sex, způsobit otěhotnění nebo otěhotnět, nakazit se pohlaví chorobou či AIDS. Můžeš někomu svou neopatrností ublížit na zdraví a nebo svou neomaleností ublížit na duši. Můžeš poprvé zkusit "trávu", pervitin nebo heroin...... Můžeš cokoli, máš svobodu se rozhodnout a nabídka je široká, ale jediná chyba může změnit celý tvůj život. Některým z vás se letošní touhy a sny naplní,
některým se možná navždy sesypou. Třeba někteří z vás toto léto uslyší evangelium - dobrou zprávu o Ježíši Kristu, který zemřel za viny všech lidí, byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých a žije! Možná někdo uvěří této zprávě, učiní Ježíše Pánem svého života a tak poprvé vstoupí do plánu, který pro něj Bůh připravil. Takovým rozhodnutím by se toto léto stalo skutečně nejdůležitějším v životě. Buď prosím opatrný(á), rozhoduj se uvážlivě a nezapomeň - máš velkou cenu! Přeji to nejkrásnější léto a hojnou sklizeň! Váš Pavel Pabián, Krupka

Jak ten čas letí......

11. března 2009 v 12:16 Články
Ten čas strašně letí. To je výrok, který slýcháváme kolem sebe stále častěji. Říkají ho různí lidé bez ohledu na věk (byť z úst patnáctiletého člověka zní jinak než od starce jenž rekapituluje svůj život), bez ohledu na vzdělání či sociální vrstvu, na pohlaví, národnost a také jsem si všiml, že tento výrok používají věřící i nevěřící lidé. Sám někdy tahle slova říkám ačkoli se mi protiví. Intenzita používání výroků typu "jak ten čas letí" roste každoročně s tím, jak se blíží vánoce a konec roku. Je to čas očekávání, ale také ohlížení. Přede dveřmi jsou vánoce a většina lidí si říká, že tyhle svátky budou takové jak mají být - plné klidu a pokoje. No prostě jako z reklamy. Skutečnost však bývá hodně odlišná. Přesto že v sobě celý rok nosíme představu, jak o vánocích odpočineme od všeho shonu, zmatku a stresu, tak realita spíš připomíná běžce na dlouhé trati, který povzbuzován frenetickým řevem tribun, na závěr začíná mocně finišovat, aby pak padl do cíle zcela vyčerpán ve stavu blížícímu se kolapsu. Od ledna do října "honíme čas" a zdůrazňujeme jak si letos o svátcích uděláme pohodu, jenomže hned začátkem listopadu se ozvou "naše tribuny" - příbuzní, známí, kolegové v práci či ve škole, televizní reklamy, slevy, koledy a vánoční výzdoba v supermarketech, a my - zatneme zuby a dáme se do finiše na jehož konci je již zmíněný předkolapsový stav možná zrovna na Štědrý večer. Co naděláme - času je málo a navíc tak letí.....
Je tomu skutečně tak? Všichni víme, že ne. Čas běží pořád stejně, my jej však vnímáme podle toho, jak s ním zacházíme, jak jej spravujeme, jaký mu dáváme obsah. Jsme správci času a jako takoví můžeme jednat moudře nebo nemoudře. Bible nám v listu do Efezu říká - Ef 5,15-16 - Dbejte tedy pečlivě na to, jak žijete, nežijte jako nemoudří, ale jako moudří; vykupujte čas, protože dny jsou zlé.
Je tu něco, co čas diametrálně přesahuje a to je věčnost! Je pro nás těžké se myšlenkově odpoutat od času, protože jsme lidé žijící a jednající v čase, přesto však platí, že čas je pouze stvořený, služebný (má smysl a cíl) a paradoxně také dočasný (Bible konstatuje, že existence času je omezená - Zjevení 10,6). Čas je jaksi dílčí součástí věčnosti, přičemž věčnost není hodně, hodně dlouhá doba (čas), nýbrž naprosto jiná rovina existence. To jak žijeme a jednáme, jak nakládáme s časem, rozhoduje o tom, jak bude vypadat naše věčnost. Petr nás ve svém listě v Bibli vybízí - 1.list Petrův 4,2 - ...abyste po zbývající čas života v těle již nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle Boží vůle.
Atmosféra vánoc, jistá míra melancholie a nostalgie, to vše je vhodným prostředím pro zasněné povzdechy "jak ten čas letí". Máme pocit, že tato nostalgická a melancholická nálada je vlastně podstatou vánoc a někdy se snažíme takovou atmosféru nějak uměle vytvořit. Jak je to vzdálené pravdě! Ano, z betlémů a vánočních pohlednic se na nás z útulné stáje usmívají oslíci a kravičky, růžovoučký Ježíšek spokojeně podřimuje v jesličkách zatímco králové ho obkládají svými dary a nade vším září teplá hvězda. Úplná vánoční idylka. Ve skutečnosti Marie, po dlouhé vyčerpávající cestě porodila v cizím městě, bez pomoci ve stáji mezi dobytkem a dítě položila do pravděpodobně kamenného žlabu ze kterého před tím Josef vyndal zbytky krmiva. Jesličky, to zní lépe, že? Také už si o vánocích většinou nepřipomínáme, že Josef s Marií a právě narozeným Ježíšem museli vzápětí utéct do vzdáleného Egypta, protože tehdejší král v Izraeli Herodes dal ve snaze zbavit se případně narozeného nového krále, povraždit všechny chlapce v Betlémě od dvouletých níže. I to ale patří k realistickému obrazu vánoc. Ale přece si nebudeme kazit naši idealizovanou, pohádkovou představu vánoc. Času je málo a tak letí, takže místo nepohodlné, tmavé, smradlavé stáje a vraždění neviňátek si před oči dáme svítící stromeček, hromady dárků za desítky tisíc korun a když bude nejhůř je tu naše záchrana televize a "Z pekla štěstí 2", případně Santa Claus na kamiónu s Coca-colou. Prostě je toho tolik, co díky letícímu času za celý rok nestihneme, takže tuhle, sice trochu instantní, ale přece tak rozkošnou atmosféru vánoc si nemůžeme nechat ujít.
Ano, musíme mít detektivní nadání a velkou touhu, abychom v současné oslavě vánoc vystopovali jejich biblicky-historickou příčinu, ale jde tu ještě o něco víc než jen uvědomit si, jak to tenkrát před dvěma tisíci lety bylo. Kdo se to vlastně v judském Betlémě v těch, i na tehdejší dobu, těžkých a neutěšených podmínkách narodil? Janovo evangelium začíná takto - Jan 1,1 - Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh. Jan 1,14 - A to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Janovo evangelium neuvádí historické, do fyzických reálií zasazené, narození Ježíše, nýbrž místo toho prohlašuje duchovní fakta. Jan nám říká, že Bůh sám se stal člověkem a přišel na svět, aby se nám dal poznat. Všemohoucí Bůh Stvořitel se narodil jako bezbranné miminko! Koloským 1,15-16 - On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, knížatstva nebo mocnosti; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
A apoštol Pavel v listu Filipským popisuje skutečnost, že Boží Syn Ježíš se narodil jako člověk takto - Filipským 2,5-8 - Mějte v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal ve způsobu člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti kříže.
Ale Ježíšova smrt na kříži, to už je velikonoční téma, to si necháme na jindy, vždyť jsou před námi vánoce, nejkrásnější svátky roku a i když čas strašně letí, tak v tuto chvíli se nám zdá, že velikonoce jsou ještě hodně daleko. Jsem si ale jist, že až budeme uprostřed velikonoc, mnozí z nás si stejně jako dnes povzdechnou "jak ten čas letí", už jsou tady zase.......
Čas je jako rám obrazu. Určuje nám pevné hranice ve kterých jsme. Všimli jste si kolik výrazů v naší krásné češtině obsahuje "čas"? Jen namátkou - časně, často, účast, částečně, občas, a mnoho dalších jejich odvozenin. Tak tedy občas se stává, že se nějaký čas naplní. K jednomu takovému naplnění času došlo když se Ježíš narodil a k jinému zase, když třicetiletý Ježíš začínal svou službu, jak je zaznamenáno v Markovo evangeliu - Marek 1,14-15 - ...přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.
Věřím, že je to výzva i pro dnešek. Výzva pro tento "čas"! Žijeme v čase a ten má svou velkou důležitost, avšak není nekonečný, nýbrž omezený. Nekonečná je věčnost. Nekonečný je Bůh. Nekonečný Bůh vstoupil do času jenž nám daroval, aby nám otevřel cestu k věčnosti v Jeho blízkosti. Ježíš sám o sobě říká - Jan 10,9 - Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.
Od narození Ježíše už uplynulo přes dva tisíce let a mnozí od té doby vešli skrze tyto otevřené dveře a byli zachránění. Možná si o letošních vánocích všimneš těch otevřených dveří i ty, učiníš pokání, uvěříš evangeliu, vejdeš a budeš zachráněn! Moc bych ti to přál, protože ačkoli platí, že čas běží pořád stejně, tak také platí, že čas milosti ve kterém žijeme, se krátí a sám Ježíš, úplně na konci Bible říká - Zjevení 22,12 - Hle, přijdu brzy a moje mzda se mnou, abych odplatil každému podle toho, jaké je jeho dílo.

Přeji vám všem, pokojné, radostné, požehnané a pravdivé vánoce!
Pavel Pabián

V Krupce 10.12. 05